16 kapitola

Jasmína:

Dny ubíhají jako voda a zase je víkend, ale né ledajaký. Jdu s Leonusem ven. Konečně mě někde pozval. Anetta si začala ze mě dělat srandu, jestli není náhodou na kluky. Popravdě bylo by to škoda, kdyby byl, ale naštěstí není. Je krásný odpolední den a slunce krásně svítí a hřeje. Ještě dvě hodiny a přijde sem, půjdeme se projít. Zvláštní, ale už od začátku mám pocit, jako kdybychom byli něčím spojení. A vždy když začnu být klasická holka a něco rozkážu tak mě poslechne. Je to zajímavé a svým způsobem roztomilé. Jestli jsem nervózní. Bože ano a jak.

Sama nevím co mám ze sebou udělat atak stojím u okna a kochám se slunečními paprsky a zhluboka dáckým ten příjemný vzduch. Lesa květin.

Minuty ubíhali rychle a zazvonil zvonek. Naposledy sem se zadívala do zrcadla a zkontrolovala, jestli je všechno v pořádku.

"Už jdu." Zařvala sem hlasitě, aby to dolehlo až ke dveřím.

Vzala sem si do ruky jemný růžový svetřík a nazula si četné puma boty, které jsou velice pohodlné.

Otevřela sem dveře mnich stal on. Moje srdce se rozbušila a hrálo svojí vlastní hru o závod. Usmála sem se a moje líce se samovolně začervenali.

"Jsi-překrásná." Zašeptal a vzal mě za ruku a vedl mě chodníkem. 3li jsme k lesu, ale proč tam. Zastavila sem se a zmateně se na něho podívala, dobře věděl, že na to místo mám škaredé vzpomínky a od té doby se mu vyhýbám jak čert kříže. Jako kdyby mi četl myšlenky, se na mě usmál.

"Já vím, ale neboj se. Musíme si prvně promluvit a to všichni." Jsem ještě více zmatenější než předtím, já myslela, že bude chtít být semnou sám, ale že půjdeme za jeho partou a budeme si muset promluvit.

"Před-před nimi?" Zakoktala sem se a on se na mě otočil a přikývnul.

"Ano oni jsou toho součástí. A bude lepší, když si to budeš moct ověřit, než mě nařkneš třeba lhářem." Tak teď sem jak tele. Opravdu Tenhle kluk je pro mě záhada číslo jedna. Vždy mluví v hádankách a teď tak rozhodně mluví.

"Opravdu musíme,"Optala sem se zamračením, protože se mi to přestává líbit.

"Jo." Odpoví jen a znova mě chytne za ruku, v které projede milión jisker. Leknutím jí pustím aon se na mě zadívá s šokem.

"Pochopíš to." Začne a zakroutí hlavou se smutkem v očích. Co se to proboha děje. A proč musíme do lesa a za jeho kamarádka, aby mi to vysvětlil?. Opět mě vezme za ruku, přes kterou mi proudí tolik hřejivého tepla do mé ruky a mírně mi vysílá další jiskry. Mírně mě zatáhne rukou, abych se rozpohybovala a šla s ním.

Rozejdu se s ním a jdeme cestou i trochu známou k němu kde přebývá. Musím zrovna zavřít oči, když procházíme místem, kde sem narazila na toho černého psa.

Samovolně se otřesu strachem a odporem. Leonus si všimne mého pohledu a pustí mi ruku místo toho mě obejme kolem ramen a jemně mi šeptá uklidňující slova do ucha.

Jdeme pár minut až se zastavujeme kousek od chatky, před kterou je ohniště a kolem něj jsou usazení všichni členové od Leonuse. Jeho kamarádi. A nevlastní rodiče.

Zamračí se a opět mě chytne ruku a vede mě přímo k nim.

Když tam dojdeme všichni najednou zmlknout a otočí se na nás a zadívající se přímo. Na mě. Zatraceně. Proč na mě?

Kdybych mohla, utekla bych, co by mi nohy stačili. Pod těmi pohledy se cítím jako nahá. Vlastně já mohu utéct. Chci a ustoupím o krok do zadu, ale jemně si mě Leonus znova přitáhne blíže a zakroutí hlavou.

"Takže ses rozhodnul." Vstane Kluk jménem Petric, kterého poznám od minule.

"Je čas." Odpoví mu krátce Leonu a s bolestivým pohledem se zadívá na mě.

"Rozmyslel sis to dobře?" Optá se ho další myslím, že se jmenuje Odetta. Když na ní kývnul na souhlas a pak se zaměřila na mě a hřejivě se na mě usmála a najednou ze mě opadl všechen strach.

Stále mě držel za ruku a usadil mě k ohništi na druhou stranu. A jediné co řekl.

"Musíme si promluvit."

POHLED LEONUSE:

Dovedl sem jí k ohništi a ty slova ze mě přišli dříve, než sem chtěl.

"Musíme si promluvit." Sledoval sem každý její kousek těla, který se napjal pod mými slovy. Všichni se koukali na mě, protože se neodvažovali něco povědět. Věděli, že to musím udělat já a nikdo jiný. A přesto tohle sem nechtěl. Nechtěl sem být ten, co rozboří její domeček z karet. Když zjistí, že její celý život je jedna a pouhá lež. Že patří tam mezi nás. Mezi nadpřirozené bytosti.

"Jasmíno.." Začnu a zhluboka se nadechnu. Zatraceně je to těžší než sem si myslel.

"Vím, kdo jsou tvojí rodiče." Vyprsknu to ze sebe dříve a když zvednu její pohled jako všichni ostatní zamračí se a pak zakroutí hlavou.

"Kvůli tomuhle si mě volal?." Děláš si ze mě srandu nebo co. Taky vím, kdo jsou mí rodiče." Křikne na mě a postaví se, dá si ruce křížem na hrudi.

Zakroutím hlavou a znova sklopím hlavou.

"Myslím. Tvoje biologické rodiče." Řeknu a pak se podívám po všech ostatním, kteří zaujatě koukají na princeznu.

"To není možné!" prskne na mě a ukáže na mě prstem.

"Lžeš." Křikne tak hlasitě až někteří pod tíhou jejího hlasu se skrčí ani si to neuvědomuje, ale momentálně se u ní ukazuje síla královské krve. I já samotný sem se musel přikrčit.

"Nic o mě nevíš." Křikne na posledy a chce se rozběhnout k lesu, když jí zastavím.

"Jsi Jasmína Karaela a je ti momentálně 17 let." Začnu a ona se zastaví, ale neobrátí se ke mně.

"A Jako batole tě našli v lese." Teď se otočila ajejí oči byli tolik rozšířené šokem, že sem měl co dělat, abych k ní nevrhnul a nevzal jí do náruče a neutěšoval jí.

"Jak-jak to víš?" Zakoktá se a kouká mi do očí.

Pohled Jasmíny.

"Jak-jak to víš?" Zakoktám se a stojím a mé tělo jako kdyby se změnilo na kámen. Podívala sem se po všech ostatních, kteří si naráz stoupli a pak udělali věc, kterou sem nečekala. Poklekli na kolena a ukláněli se mi. Co to má být.

Když mě znova zastihnul jeho hlas.

"Jsi poslední žijící princezna Vlkodlačího království." A s těmi slovy sem sebou sekla o zem a upadla šokem do mdlob.

15 kapitola

Pohled Leonuse:

Každý den sem jí pozoroval a už do mě všichni hučeli ať jí vše už řeknu není moc času a ona musí co nejdříve usednout na trůn, ale jak tohle říct někomu, který celý život věřil, že je člověk?

Seděla kousek před mnou s její nejlepší kamarádkou Anettou, kterou právě probírali všechno možné, ale stejnak už není jako dřív. Tři dny se moc neusmívá a já vím proč. Když se probudila, musela být zmatená, co se stalo. Kdyby jen věděla, že za všechno mohl měsíc, který obdivovala.

Byla hodina psychologie a učitel nám vyprávěl různé teorie psychických pout mezi jedinci. Popravdě jsem ho moc neposlouchal, skoro všechnu svojí pozornost sem věnoval Jasmíně a jenom jí.

Najednou zazvonila a tak ukončilo dnešní poslední hodinu školního dne. Pomalu sem si vzal svoje věci a zamířil k Jasmíně se kterou sem se snažil co nejvíce sblížit a tak mi dovolila jí doprovázet domu. A jako pokaždé jsem jí vzal její batoh a ulehčil jí od břemena knih.

Vděčně se na mě mírně usmála a my jsme odešli ze školy směrem k jejímu domovu.

Cesta je tichá a když se na ní snažím nepozorovaně podívat je jiná většinu doby zahloubaná a mírně roztěkaná.

Myslím, že všechno se na ní nese, nejenom útok nepřítele v lese ale i ta příhoda před pár dny při úplňku jí musela úplně odrovnat. Kdybych mohl, hned bych jí řekl všechno a teď, abych to měl za sebou, ale když to na ní vybalím, jak si všichni přejí, tak uteče a už nebudeme mít nikdy šanci.

Zavřu oči a jemně si prohrábnu si vlasy z nervozity.

Sám už z toho začínám bláznit.

Pohled Jasmíny:

Jako vždy, mě doprovází ze škole, ale je to jiné od té doby útoku v lese nevím, co si oněm mám myslet. Hluboce si povzdychnu, protože za chvilku ze všeho ztratím hlavu a co potom. Už tolikrát sem se chtěla zeptat, co to bylo za zvíře. Mě to připadalo jako vlk, ale odkdy mají vlci červené oči a hlavně tak rudé červené oči. A jak je možné, že ty samé oči se mi zdály ještě před tím, než mě napadl. A co se to sakra děje? Proč se všechno začalo dít, když do města přišel on a jeho parta? Proč bydlí v lese v chatce na samotě?

Už pár dní mám prostě takový divný pocit, jako kdyby bylo ticho před bouří. A nejenom že se mi poslední dobou stávají divné věci, ale já se cítím i divně a občas to je horší a horší, ale proč je to tak. Je zvláštní jak celý život sem se nebála ničeho a nikoho, žiji s milujícími rodiči kteří mě milují a i když moc pracují a já je málo vídám, vím, že mě milují nade všechno.

POHLED LEONUSE:

Zastavíme u její branky a ona se na mě lehce usměje a natáhne ruku. Prvně to nepochopím a pak si vzpomenu, že držím její batoh s věcmi. Podám jí ho a rozejdu se pomalu ke začátku lesa, když se ozve její hlas.

"Jednou si o tom musíme spolu promluvit." Zastavím se kývnu na ní a dám se zpět na chůzi do lesa a hned jak se ztratím ve stínech lesa, vlkodlačí rychlostí přemístím do našeho provizorního tábora.

"Tohle mi byl čert dlužen." Zašeptám si sám pro sebe a batoh odhodím kousek od všech ostatních a ti se na mě jen se zájmem podívají a zakroutí hlavou.

Jediný Petric se rozesměje. Otočím hlavou a zadívám se na něho s naštvaným výrazem.

"CO?" Štěknu rozzuřeně na něho a on se jen postaví a zakroutí hlavou, otočí se snaží se odejít ze smíchem. Tak tohle mě rozzuří ještě více. Jak si tohle může dovolit. Ano jsme kamarádi, ale především jsem nejvyšší alfa samec a on musí projevovat úctu před mnou.

"Zastav a hned se vrať!" Rozkážu s vrčením a tónem alfa samce, takže tohle musí uposlechnout. Zastaví se, otočí se, ale pořád má na obličeji úhrn posměchu což mě ještě více rozzuří. Všichni ostatní vědí, že je zle nepatrně jim z krku vychází kňučení v lidské podobě a Austin přímo kňučí ve vlčí podobě.

"Co máš za problém Petricu?"Zařvu na něho z blízkosti.

"Já." Ukáže na sebe jako by nic a cítím, jak mi začíná měnit ruka na vlčí drápy a moje oči musí se měnit do vlčích. Začíná si všímat změny a mírně couvne, ale pak se znova narovná a neuprostně se mi zadívá do očí.

"Jsi suchar."Začne a já vydám zuřivé vrčení přes hrdlo.

"Už dávno jsme mohli být na vlčím království a cvičit jí k boji místo toho tady věčně vysedáváme a kamarádíčkujeme se s princeznou a hrajeme s ní ty její hry, jen pro její bezpečí, ale co naše bezpečí?." Křičí na mě a moje tělo se třese v záškubech, jak se chce proměnit potrestat ho.

"Shodli jsme se na tom všichni, že počkáme, že ty jsi netrpělivý debil, za to nemůžeme." Povím až moc nízkým a varovným tónem. Ušklíbne se a řekne.

"Jo debil. To říká ten pravý." A tohle byl pro mě ten zlom bodu. Rychlosti sem se přeměnil a on také. Zbytek smečky se shromáždili u sebe a kňučeli bolesti, cítili, že alfa samec se zlobí a přitom se dívali, jak se na sebe vrháme s Petrem. Má se jenom bránit, ale že on i útočí, mě to mohlo napadnout už tehdy, vždy sem věděl, že je ambiciózní a vždy si přál být ten nejlepší, ale až tak moc. Sem nevěděl. Jediná výhoda. Nikdy nepodceňujte svého kamaráda.

Občas se vám může stát, že může být tím nejhorším nepřítelem.

Naštěstí moje kvality přesahují a, i když si to nikdy nechce přiznat nemá šanci, jen tak sem se nestal Nejhlavnějším

nejsilnějším Alfa samcem pro nic za nic.

Naráželi jsme do sebe zuby a kousali do ocasu či noh snažil se jít, stále po krčí tepně, ale vždy dělal a tím, že se snaží do boje zapojit trochu nenávisti. A tak sem využil příležitosti, přejel sem mu tlapou přes tlamu a tak mu zanechal škrábanec u okna a povalil ho na zem a přilehl, zakousnul sem se mu do krční tepny a mírně zmáčkl.

Pořád sebou škube, ale nakonec přiznává porážku a stává se znova podřízeným. Seskočím z něho a přeměním se. Utřu si zašpiněné ruce a zadívám se na něho, který leží už v lidské podobě a kouká do země.

"Příště mě radši poslechni Petricu. Jsi můj kamarád, ale i tak máme hranice." A s těmi slovy sem odešel se umýt do chatky.

14 kapitola

Uběhl týden od incidentu z lesa a opět sedím v pokoji na parapetu u okna a koukám na zapadající slunce na obzoru a přitom přemýšlím, co všechno venku je. Teda myslím ty nadpřirozené bytosti.

Zasměji se sama sobě, ale jak to vysvětlit. Vždy sem věřila, že je nemožné, aby lidský druh byl samotný na zemi či galaxii. Vždyť musí existovat i jiné stvoření kromě nás a zvířat.

Zavřu oči, když je znova otevřu zdá se mi, že sem viděla rychlou černou čmouhu, která se prohnala po ulici před mým domem. Já už snad blázním. Všude vidím čmouhy a ty zatracené červené oči se mi stále zdají. Co se to semnou jenom sakra děje?

Promnu si čelo a znova se zaměřím na ulici. Nic nikde nikdo všude je prázdno. Slunce už úplně zapadlo, když otočím hlavu na stranu, tak vidím malý odlesk měsíce, který bude krásně zářit, až bude tma a bude jako tajemný strážce na obloze mezi hvězdy, který hlídá, aby byli všechny na svém místě.

Nevím, jak dlouho tady stále sedím a koukám na nebe, které už s černalo a ukazuje všechnu svou krásu v podobě

měsíce a hvězd. Nemůžu od nich odrhnout oči, nedokážu to ani popsat, jako kdyby mě měsíc vábil, abych tančila při jeho světle. Pokušitel.

Zhluboka se nadechnu a zatlačím ty zvláštní pocity, když se dívám na měsíc.

Otevřu oči a můj pohled opět padne na něho. Pozorně se na něho zadívám všimnu, že je úplněk, protože se měsíc změnil na jasné bílé kolo. A když se zadívám okolo, nejdou už vidět žádné hvězdy, jelikož je úplněk úplně ozařuje.

Je to nádherný pohled. Slezu z parapetu a postavím se na nohy k oknu a zadívám se na to krásné bílé světlo.

Jako vždy to je ta nejkrásnější věc co sem kdy viděla. Ale něco zvláštního se semnu děje. Proboha co to je?

Zvednu ruku a na ní dopadne měsíční záře a v ní vidím jak se mi celá ruka začne třepat, ale když dám tu ruku pryč je všechno v pořádku.

Zakroutím hlavou a teď se dostaví křeč do žaludku. Spadnu na kolena a ruce si tlačím do břicha. Je to zvláštní tohle je jiná bolest než kterou znám. Tohle je bolest, jako kdyby mi chtěla střeva žaludek odcestovat do teplých krajin.

Co se to děje?

Co se to semnou proboha děje?

Postavím se na nohy a cítím, že se z nich stalo želé sotva stojím. Zapřu se o parapet a zadívám se na úplněk. Zhluboka se nadechnu a vydechnu a jak bolest přišla tak odešla.

S oka mi ukápne jediná slza bolesti a já si jí utřu i spotem z čela. Jsem ráda, že to zmizelo, ale pořád mám divný pocit, že není něco v pořádku. Tohle nebylo obyčejná bolest břicha. Opravdu sem si připadala, jako kdyby mi chtěly střeva žaludek vytratil s těla. Opatrně se posadím a znova se zadívám na měsíc.

"Copak mi to děláš?" Zašeptám na ten kulatý útvar na nebi. Který mi bohužel neodpoví a ani nemůže. Zakroutím hlavou a vyskočím z okna na podlahu. Mám sucho v krku, zajdu si do kuchyně natočit vodu. Vezmu sklenku z nočního stolku a rozejdu se ke dveřím. Jsem snad v půlce pokoje, když mě znova zachvátí stejná bolest a možná větší, ale na jiné části těla a to na páteři. Co se to děje.

Sklenka mi padá z ruky a jako zpomalený film jí pozorují, jak letí k zemi a tam se rozbíjí na tisíc částic, které se rozletí na všechny světové strany.

Snažím se moc nehýbat a doufat, že ta bolest sama zmizí, ale pěkně se mílím zahrne mě to ještě větší bolest a já znova spadnu na kolena a ruky mi padnou na podlahu, do kterých se zařezávají střepy ze sklenice a já pozorují jak se podlaha mírně zabarvuje červeně, ale zvláštní necítím tuhle bolest, ale tu v zádech. Je to neuvěřitelné. Chci, aby to skončilo, ale tohle je moje zbožné přání.

Prohnu se v zádech jako kočka. A ucítím zapraskání.

"Pane bože." Zakřičím bolesti a z dálky uslyším bolestné vlčí vití jako, kdyby rozuměl mojí bolesti, co teď prožívám.

Rozpláču se a moje slzy se míchají na zemi z krví, která mi teče z ruk. Musím se znova prohnout, protože mě to stále nutí jít do kočičího hřebu. Co to je. Kdo mi co dal do jídla nebo do pití. To mě snad někdo otrávil nebo co?.

"Prosím, ať už to skončí." Skučím bolestně a ruky se střepy zařezávám do parket na zemi, až po nich zůstanou rýhy od drápu. Nevěděla sem, že mám takovou sílu. Ale ono je pravda, jak člověka něco bolí nebo se snaží dostat z nebezpečí, síla se objeví. A tak jako mávnutím proutkem zase bolest odchází, ale já padnu unavená na zem a zůstanu ležet a ztěžka oddychovat nemám sílu na to, abych se zvedla. Co se to proboha dělo? Nevím jak, ale usínám ve stejné poloze, jako jsem spadla.

Pohled Leonuse:

Stojím před jejím domem v ústraní mezi protějšími a koukám na ní jak sedí v oknu a kouká se zaujatě na měsíc, Ano, jak by ne. Úplněk. Naší rasu k němu vždy všechno táhlo. A i když o tom neví, podvědomě ano.

Najednou se zamračí a zmizí z okna a jen uslyším, jak spadne na kolena a zhluboka dýchá. Samozřejmě. Její tělo bojuje s vlčí podstatou, která se chce dostat napovrch, která je už dlouho pohřbená a o které ani nemá tušení.

Poslouchal sem a bylo mi líto, že jí nemůžu dát do svých paží a uchránit jí od bolesti. Přeměnil jsem se a utíkal k lesu, když sem uslyšel tříštící se sklo a její výkřiky bolesti, když jí praskala páteř, byl to nejhorší zvuk jejího pláče, co jsem zažil. Bolestně vyju na měsíc, aby ušetřil její trápení. A přitom oznamuji ostatním co se děje. Pak najednou jak plakala a křičela bolesti, utichla. V hlavě se mi promítl ten nejhorší scénář. Přeměnil sem se zpět na člověka, rozběhl se zpět k jejímu domu, rozhlídnul sem se, jestli mě někdo nevidí a vyskočil sem do

jejího okna. Ten obrázek byl hrozný, ležela v krvi a střepech na podlaze zkroucená. Věděl sem, že nebyla šance, aby se probudila, vzal sem jí do náruče a opatrně jí přenesl do postele. Odešel sem do koupelny a vzal teplou vodu a obvazy a hadr. Ošetřil sem jí, musela být hodně vysílená, že nic necítila. Pohladím jí po tváři, když byl konec všechno sem uklidil a zadíval se na mojí princeznu, která ani o tom neví, ale je výjimečná a pro náš druh poslední svého rodu.

Dám jí poslední pohled a tak jak sem přišel sem zmizel do stínu noci.

13 kapitola naštvaný

Leonus:

Nemohl sem to vydržet. Když mi omdlela v náručí jako ovadlá květina. Vzal se jí do náruče a utíkal v lidské podobě k našemu tábořišti. Když sem jí držel v náručí tak i přes oblečení mě hřála její teplá kůže a tak krásně voněla po jasmínu což je její jméno. Aspoň vím, odkud má to jméno, Královna se inspirovala její vůni po kytce.

Její povadlé tělo mi zůstalo v náručí a hned jak sem dorazil, všichni ze smečky se kolem mě shlukli a koukali na mě vyděšeně.

"Nechte toho, já jí nic neudělal a doneste deky!" Zakřičím na ně, nemůžu vydržet ten jejich pohled.

Pak už toi vše jde jak na běžícím pásu Leeze donese deky a chlapi rozdělají oheň.

Jemně jí položím na deky a opatrně ji ošetřím ránu, kterou má na ruce od něho. Snažím se opatrně. A pak vedle ní prosedím několik hodin a stále na ní koukám. Ale myslel sem si, že vše půjde lehce, ale tohle byl omyl aby se do toho Odetta nezačala míchat.

Mírně na sebe ječíme, ale ona to už přehání zvyšuje její hlas až to už přesáhne únosnou mez jediný co uslyším je.

"Ale tohle nemůžeme." Křičí na mě už moc hlasitě a já to nevydržím.

"Zmlkni a poslouchej mě." Vrátím jí stejným tónem.

"Je zraněná od něho musíme jí to říct." Ach tak tohle neměla říkat, už vidím pomalu rudě a celý se třesu zlobou.

"Ne! Teď ne. Není to nic vážného. On jí nemůže nakazit. Nezapomínej kdo je.!" Povím jí mírně šeptem skrz zuby, musím se začít ovládat, jinak to neskončí dobře.

"Tohle není správné Leonusi." Zakřičí naposled zamnou než odejdu, on ní.

Mířím zpátky do lesa a potřebuju se odreagovat a trochu zklidnit nebo tu Odettu roztrhám na malé kousíčky. Zhluboka dýchat. Nádych-výdych. Nádych-výdych. Pořád si to opakují, až se pomalu začínám uklidňovat.

"Co to děláš?" Ozve se Petricuv hlas za mnou a já se neotočím.

"Odejdi a nech mě být." Řeknu už trochu klidněji, ale jako vždy to by nebyl on, aby něco neřekl a nešel pryč.

"Nikam nejdu." Poví rozhodně a ve mně zase bublá vztek. Otočím se na něho a zakřičím.

"Vypadni zpátky do tábořiště a dávej pozor na princeznu, to je rozkaz." Zakřičím a otočím se k němu zády a znova se rozejdu hlouběji do lesa. Doufám, že už nikdo z nich není tak blbej, aby mě pronásledoval.

Radši to zkontroluji. Nadzvednu hlavu a zavětřím na všechny strany. Pak se zaměřím na mozkové vlny mé svorky a zjistím jejich umístění. Díky bohu všichni jsou v tábořišti nebo okolo něj.

Teď je ten čas. Proměním se a vyrazím neznámo kam. Hlavně abych se uklidnit. Nemůžu jí být nablízku, když se neovládám. Běžím lesem velkou rychlostí. Listy mi pod tlapami odletují nad náporem větru a najednou to ucítím. Odetta mi posílá signály obrazy Jasmíny.

Je vzhůru je vyděšená. Proboha otočím se a chci se vrátit. Musím jí chránit za každou cenu i před vlastními lidmi.

Kdyby jen věděla, jak by stačilo říct jedno slovo a oni by poslechli každý její rozkaz. Ale je zvláštní, že to necítí to

spojení každý královský má v sobě určitý dar a plus ještě spojení se všemi vlky co patří ke královskému rodu.

Otočím se a běžím co nejrychleji zpátky k chatě a zpátky ke své princezně. V hlavě se mi ukazují obrazy jak Jasmína se krčí u stromu a Odetta se jí snaží tišit. Nakonec se jí to povede a ona jí začne mírně důvěřovat. Dostanu se až k chatce, ale sem schovaný trošku dále, aby mě nemohla vidět, ale já jí vidím dokonale.

Smečka ucítila svého alfu samce a tak sou ostražití a podvědomě čekají na svůj rozkaz. Sednu si a stále ve vlkodlačí podobě naslouchám a koukám jak se Odetta a Jasmína baví u ohně a Odett jí čistí znova ránu na ruce a v mé hlavě se najednou ozve Odetty hlas.

"Měly by jsme jí to říct." Sdělí mí její hlas a já zavrčím. Tak aby to slyšela jenom smečka. Díky tomu, že Jasmína vyrůstala mezi lidmi má potlačené všechny vlkodlačí půdy. Všechno co by jako vlkodlačí dívka měla zvládat už od mala. No a teď sedí tady a ani neví s kým tu je.

To pouto co mají královští vlkodlaci je přirozené, ale ona jako kdyby vůbec nebyla ta kterou hledáme. Strávila teď s námi několik hodin a už by se mělo to pouto probudit. Proč se neprobouzí?

Co musíme udělat, abychom ho probudili? Vím, že se mi krátí čas a brzo jí to budu muset říct.

Ale mám strach. Ano slyšely jste dobře Já Leonus mám z něčeho strach.

Bojím se, že uteče a uzavře se do sebe a už nikdy jí nedostaneme do světa, kam patří. Najednou s pozoruju, jak otočí hlavou na směr, kde sedím. Jako kdyby mě viděla, ale to není možné. Dívá se na místo tak upřeně a po chvilce zatřepe hlavou a obrátí zpět pozornost na Odettu a Petrica.

Koukám na ní a mírně mě bodne v hrudi žárlivost. Že tam nemůžu být. Zatím se neovládám a bojím se své reakce před ní. To by ještě chybělo, abych se přestal ovládat a přeměnil se před ní teď.

A je to tady odchází zase domu a Petric jde s ní, poslal sem mu rozkaz, aby se dostala v pořádku domu. Jdou pomalu lesem a já jdu potichu za nimi a nemůžu z ní spustit oči. Najednou má pozornost patří jenom jí a doufám, že teď nepřijde žádný útok, protože se nedokážu soustředit na nic jiného.

Probudili se ve mě neznáme city k dívce, která je v našem světě tak vysoko postavena, že já nemám ani právo na ní myslet jako na dívku. Dokud budou zákony a ona je nezmění, vždy pro mě bude nedosažitelná a já se můžu jen dívat jak stále kvete v nejkrásnější stvořeni co jsem kdy viděl.

12 kapitola nevolnost

Pohled Jasmína.

Tma. Všude samá tma a v ní mě pronásledují dvě červené oči. Křičím, Oháním se rukama a utíkám ve tmě, co se dá, ale ty oči jsou mi pořád v patách. Najednou Narazím ve tmě, jakoby do stěny nevidím nic, ale ty oči jsou čím dál blíže a v tichu se ozve smích.

"Vždycky tě najdu." Vysloví to někdo se smíchem a ten se ozývá a čím dále více zvyšuje na hlasitosti, až si musím přikrýt uši.

"Dost" zakřičím a padnu na kolena.

Když tu najednou jakoby tma začala ustupovat a já najednou cítím, že ležím na něčem měkkém a přitom tvrdém.

Ozývají se zvuky kolem mě. Schválně si nechám zavřené oči a začnu naslouchat zvuky a hlasy kolem mě. Proboha kde to jenom sem a co se semnou stalo? Pokládám si otázky a začnu pravidelně dýchat, aby nikdo nepojal podezření, že sem vzhůru.

"Ale tohle nemůžeme." Křičí ženský hlas a já ničemu nerozumím.

"Zmlkni a poslouchej mě." Vrátí jí stejným tónem hlas, který je mi velmi povědomý.

"Je zraněná od něho musíme jí to říct." Tak teď se mi trochu zadrhl dech. Vždyť oni mluví o mě.

"Ne! Teď ne. Není to nic vážného. On jí nemůže nakazit. Nezapomínej kdo je.!" Poví už poraženým hlasem a slyším šoupání nohou daleko od mě.

"Tohle není správné Leonusi." Zakřičí jméno chlapce, který se mi líbí.

Sakra o čem to mluvili. A co se děje. Šokem na vyslovené jméno otevřu rychle oči a rozhlédnu se kolem sebe.

Najednou vedle mě stojí žena.

"Tak šípková panenka se nám probudila." Poví hlas ženy, co sem slyšela, ale teď jí můžu zařadit i obličej.

Nad tím oslovením jenom zakroutím hlavou a najednou mi projede bolest v ruce. Kouknu se na ruce a tu to uvidím tři červené rýhy od drápu a mě se najednou před očima vrátí všechny obrazy hrůzy, co se mi stalo.

Vsedě se začnu šoupat od ženy co nejdále. V obličeji mám vepsaný výraz bolesti a strachu. Kde to jenom sem. A jak dlouho tady jsem.

"Klid děvčátko, jen klid. Tady ti nikdo neublíží." Poví žena klidným a vroucným tónem a pomalu ke mně napřahuje ruku.

"Hey Odetto." Zavolá něčí mužský hlas a tu z po za rohu vyhoupne mužská postava. Když si ho prohlédnu, mám ještě větší hrůzu a na těle mi projede husí kůže.

"Ale koho nám sem čertí nesou. Princezničku." Poví výsměšným hlasem a usmívá se na mě. Znova strachy začnu šoupat do zadu ale najednou zády narazím do stromu. Strachy se stočím do klubíčka na zem a bojím se, co se stane dále.

"Tys tomu dal Petricu. To ti Leonus nepoděkuje." Poví žena jménem Odetta Zvednu hlavu a a zadívám se d očí Odetty

"Klid drahoušku tady ti nikdo neublíží. A toho neandrtálce si nevšímej." Poví láskyplným hlasem, že můj strach jde do úzadí., ale jsem stále na pozoru.

Jde ke mně pomalu a ruku dopředu s dlaní nahoru když už má ruku kousek od mě zastav a čeká. Stále se mi dívá do oči. Po chvilce uvažování nakonec položím svoji dlaň do její.

"Tak je to správně neboj se." Mluví stále na mě něžně a můj strach už není. Odetta mě vytáhne na nohy a já jí vděčně obejmu. Stisk mi vrátí a pak se lehce na mě usměje.

"Pojď, zahřeješ se a něco sníš." Poví a vede mě k ohništi před dřevěnou chaloupkou. Kde to jenom sem? A kdo jsou ti lidi a odkud znají Leonuse?

Usadím se a kukám kolem sebe.

"Kdo jste a kde to jsem?" vyslovím konečně a žena se usměje, protože slyší poprvé můj hlas.

"Pěkně po pořádku." Poví akčně na muže kousek od ní.

Muž si usedne na druhou stranu od mě, ale stále mlčí jen si mě tiše pozoruje a mě tím přidává na nervozitě..Jakoby četl myšlenky se mírně rozesměje. A já celá zrůžovím. Sakra co to je za místo.

Odetta si usedne naproti mně a položí mi do ruky horký šálek čaje.

"Jsem Odetta a tohle je můj manžel Petric. Jsme nevlastní rodiče Leonuse. Žijeme tady v lese kousek za městem a včera tě donesl Leonus k nám, protože tě napadl vlk." Poví a stále se mi dívá upřeně do očí. Vlastně oba se na mě koukají jako by čekali, že vytáhnu králíka z klobouku.

Přimračím se a pozorně si je prohlednu Oni dva a už jsou rodiče. Vždy´t jim muže být sotva 25 nejvíce.

"Kolik vám je let." Zeptám se a stále se mračím. Žena se uchechtne a pak jemně přikývne. "Nám oběma je 24 let." Řekne a ukáže na sebe a na muže kousek od ní.

No pořád mi to vrtá hlavou, odkud mají Leonuse, ale to má času dost.

"Musím jít domu." Povím a rychle se postavím, ale najednou se mi zatočí hlava ajá si musím zase sednout.

"Sakra. Co se to semnou děje?" Zeptám se a v otázce pozvednu oči na ženu. Jen zakroutí hlavou a stále mě pozoruje.

"Budeme ti muset tu ránu znova vyčistit a zkusit obvázat." Poví zamyšleně, až se žene do dřevěného přístřešku za ní. Když po chvilce dojde, nese sebou vekou lékárničku. Ach tak tohle opravdu nemám ráda.

Posadí se ke mně a moji ruku položí na své nohy a začne ji opatrně čistit a já nechutí bolestí křivím tvář. Tak tohle mi chybělo. Když je vše konečně doděláno tak se znova zkusím postavit.

"Musím jít domu. Rodiče budou mít obrovský strach." Povím a najednou mi je rodičů líto. Zadívám se prosebně na Odettu a ta pak jen kývne na Petrica.

"Doprovodí tě domů. A buď opatrná," vysloví jen a pak mi jen zamává a odejde do domu. Pomalu se rozejdeme a já se nechám vést a pořádně se rozhlížím kolem sebe dokola, abych si to vryla do paměti. Pak si vzpomenu.

"Kde je Leonus." Optám se muže po mé pravé straně. Jen pokrčí rameny a zadívá se dopředu.

"Musí plnit svoje úkoly." Poví a mírně se uchechtá." Na to už nic neřeknu a ponořím se do svých myšlenek. Konečně dorazíme před můj dům, tam se spolu rozloučíme a já mu ještě jednou poděkuju. Jen to odmávne a rozejde se zpátky k lesu.

S malou dušičkou otevírám vchodové dveře, a čekám jak na mě vystartují rodiče, kde jsem. Ale mé překvapení je, že v celém domě je zhasnutá všude je tma.

Rožnu a zajdu se podívat do kuchyně, tam mě čeká lístek.

"Zlato odjeli jsme k babičce. Vrátíme se v pondělí ráno. V lednici máš jídlo na dva dny. Milujeme tě. Máma a Táta."

Tak nakonec všechno dobře dopadlo, oddechnu si a zajdu do koupelny, kde se svléknu se z těch odporně špinavých věci a napustím si vanu plné horké vody. Dám si pozor, abych si nenamočila obvaz, a pořádně si za relaxuji. Když už mám po těle scvrklou kůži, vylezu z vany a zabalím se do velké osušky. V pokoji se osuším a převleču do pyžama. A zalezu si do postele, kde budu doufat, že brzo usnu do říše snů plné jednorožců a pěkných věci. Opravdu to potřebuji. Zívnu si a pomalinku zavírám oči propadám se do říše snů.

11 kapitola boj

Pohled Jasmína.

Rychle uběhnul celý školní týden a teď je Sobota ráno. Nemůžu se dočkat pondělí, až ho znova uvidím.

Jen když se mě dotkne tak mi hoří celá kůže, ale ne tak doslovně, ale příjemně. Sedím v pokojí a nevím co dělat. Z kuchyně slyším rány naklepávání řízku na oběd.

"Co se děje?" mamka se dnes činí, pomyslím si. Ona už nepíše tu svou práci?

Leonus. Opakuje se mi jeho jméno stále a stále dokola v hlavě. A jeho oči mám stále před očima.

Podívám se na hodiny a zjistím, jako kdybych se zasekla v čase a uplynuli dvě hodiny.

"Pane bože." Řeknu nahlas. Zvednu se ze židle a protáhnu své ztuhlé tělo. Narovnám se a pomalou chůzi jdu do kuchyně na oběd. Nebudu čekat, až mamka zavolá.

Sednu si za stůl a koukám na mámu, jak dělá poslední úpravy. Otočí se a zadívá se na mě s úsměvem.

"Zlato." Řekne jen a přijde ke mně blíže a pohladí mě po tváři. Její ruka je tak jemná a teplá a já z ni cítím tolik lásky.

Nandá jídlo na talíře a postaví jeden před mě. Táta jako obvykle je ve své kanceláři a pracuje na případu, pomalu si nevzpomínám, jak vypadá.

"Dobrou chuť." Poví mamka a zářivě se na mě usměje. Roztáhnu svá ústa do širokého úsměvu a ten jí vrátím.

"Dobrou," odpovím a pustím se do bašty co připravila.

Když dojím objet, talíř po sobě umyju, vyjdu zpátky do svého pokoje. Přece musím vymyslet, co budu dělat.

Škoda, že nemám číslo na Leonuse. Rozhodně si v pondělí musím od něho zeptat číslo, abych mu mohla popřípadě napsat.

Zadívám se na hodiny. Co budu dělat celý den? Řeknu si v duchu a přejdu k oknu a otevřu okenice a do pokoje se prožene příjemný chladný vánek. Když tu mě to napadne.

"Vyjdu na svojí oblíbenou louku." Výsknu radosti a poposkočím si. Ano , ano mám pořád strach z lesu, ale přece se nemůžu do nekonečna před nimi schovávat.

Rychle vletím ke své skříni a vyházím potřebné oblečení do lesa. Když už mám vše na posteli, ještě to naposled přejedu očima a zkontroluji, jestli mám všechno. Když sem spokojená.

Obléknu si vše na sebe a ze stolu vezmu svůj blok a různé tužky na kreslení. Mám chuť opět něco namalovat. Tak dlouho sem nic nenamalovala.

Udělám poslední úpravy před zrcadlem, když sem spokojená vezmu všechny věci a dám si je pod paži vyjdu z pokoje. Nazuji boty a vyjdu do odpoledního mírně slunečního dne.

Jdu po chodníku kolem domu směrem k lesu. Pomalu se blížím a za chvilku stojím na sluneční straně před cestičkou mířící do lesa.

Rozhoduju se, jestli vejít nebo ne. Koukám kolem sebe a pak zakroutím sama nad sebou hlavou.

"Sakra. Jsem velký strašpytel." Povím, sama sobě nahlas a posléze se zasměju. Podívám se dolu a zjistím, že mám nohu ve vzduchu.

Už jenom kousek. Malilinkej kousíček. Anooooo. Je to tam a moje noha stojí v části kde slunce už nesvití.

Konečně překonala sem svůj strach a mé nohy mě vedou, poznáme cestičce v lese. Občas protrhne menší šero paprsek světla a krásně osvítí listí nebo jehličí na stromech.

Jdu cestičkou a pod paží si nesu potřebné věci, prozpěvuju si známou písničkou a koukám se kolem sebe dokola. Je to tak nádherný pocit, že sem opět tady.

Konečně dorazím na svou oblíbenou louku, kde jsou poslední zbytky lučních kvítí. Položím všechny věci na zem a znova se postavím a napřáhnu ruce nahoru.

"Ano." Zakřičím do nebes a zatočím se dokola šťastná, že sem tady. Kdyby mě někdo viděl, myslel by si, že sem blázen a já se teď i tak cítím.

Za zvuku s mým smíchem se svalím do trávy s kvítím a zadívám se a nebe. Takový dobrý pocit sem měla naposledy ve chvílích kdy trávím s Leonusem.

Posadím se a rozhlédnu se kolem sebe dokola, co mohu z té krásy před sebou namalovat. Když najdu svůj cíl, ulehnu a lokty se zapřu o zem a položím před sebe skicák a tužky.

Čas plyne rychle a než se naděju, stmívá se a já mám divný pocit, jakoby mi někdo dýchal na záda, ohlédnu se, ale nikdo tam není. Pozvednu skicák a zadívám se na svůj výtvor. Je to dokonalé. Sesbírám si všechny věci a vydám se na cestu zpět domu. Pozvednu hlavu a podívám se na nebe. Budu si muset pospíšit nebo půjdu ještě za tmy po lese.

"brr." Oklepu se vzpomínkou z lesa a přidám do kroku.

Jsem snad v pulce cesty od louky k domovu když náhle uslyším někde vedle sebe prasknout větvičku zastavím se šokem a zadívám se pod sebe, ale žádná větev, která by tenhle zvuk měla dělat není pod mnou.

"Sakra." Povím roztřeseně a znova se vydám, ale ještě rychlejším tempem srdce mi divoce buší strachy a mé ruce s věci se třesou tak moc, že sem ráda, že jsou ještě pohromadě a ne někde vysypané.

"Křup." A další. "křup, křup." Čím víc přidávám tím více se zamnou ozývají praskající větvě. A tu náhle bum.

"AU." Zakřičím a bolesti mi vyhrknout slzy. Ležím břichem na zemi obličej mám položený jen napůl na zemi. Mé oči jsou zavřené a mé tělo svírá strach a hrozná bolest. Na krční kůži cítím teplý dech a na zádech mám těžké tlapy zvířete. Otevřu mírně oči a strachem je opět zavřu.

"Pane bože." Pomyslím si v duchu tohle je zase moje noční můra.

Při zemi mě svírá těžký černý vlk s červenýma očima a prudce na mě dýchá.

"Tak tohle je můj konec." Řeknu si hořce, že já sem chodila. Sakra, sakra, sakra. Nadávám si do všech různých jmen přitom se loučím se všemi, které mám ráda.

Na krku zacítím teplou a tekutou hmotu, jak té bestii odkapávají sliny. Třesu se jako ratlík naporážku a slzy mi odkapávají po lících na chladnou hlíněnou zem. Loučím se ze životem. Když křečovitě držím oční víčka. Všimnu si, že najednou mám lehká záda. Otevřu oči překvapením.

Slyším zvuky boje a pokřikování. Rychle se postavím a rozhlédnu se kolem dokola za zvuky a tu náhle přimrznu šokem a údivem najednou.

S černou bestii bojuje muž s holýma rukama. Je to nevídaný obrázek. Vím, měla bych vzít nohy na ramena, ale prostě nemůžu jako bych najednou měla nohy ze železa. Koukám na tak nevídaný obrázek před sebou. Když muž pokřikuje na zvíře a drtí mu čelisti. Vlk kňučí bolestí a následně muže pokouše.

Co to sakra je?

Nemůžu odtrhnout oči od toho. Ale po chvilce si uvědomím, v jaké to situaci vlastně jsem. Pokleknu a snažím se sebrat všechny věci, co mi popadaly s pádem na zem.

A když vzhlédnu, uvidím toho, koho bych v životě tady nečekala.

Přímo před mnou bojuje s obrovským vlkem Leonus.

"Pane bože." Pomyslím si, vůbec bych ho nepoznala. Kdybych ho neviděla najednou z boku.

Boj je u konce. Černý vlk utíká neznámo kam. A Leonus zády ke mně těžce oddychuje. Opatrně se otočí a zírá do mých vyděšených očí.

"Kdo doopravdy jsi?" rozkřičím se na něho, protože nemůže být normální, aby bojoval takhle s obrovským vlkem,

takových rozměru, že by neměl existovat.

Zvedne hlavu. A znova se na mě zadívá. "Jsi zraněna." Poví jen a pomalu se sune ke mně.

Podívám se na sebe a opravdu levou ruku mi hyzdí tři dlouhé červené rýhy od drápu. Které stále krvácejí.

Vzhlednu a můj zrak se klíží a já upadám za zvuku jeho hlasu z dálky pomalu do tmy.