16 kapitola

Jasmína:

Dny ubíhají jako voda a zase je víkend, ale né ledajaký. Jdu s Leonusem ven. Konečně mě někde pozval. Anetta si začala ze mě dělat srandu, jestli není náhodou na kluky. Popravdě bylo by to škoda, kdyby byl, ale naštěstí není. Je krásný odpolední den a slunce krásně svítí a hřeje. Ještě dvě hodiny a přijde sem, půjdeme se projít. Zvláštní, ale už od začátku mám pocit, jako kdybychom byli něčím spojení. A vždy když začnu být klasická holka a něco rozkážu tak mě poslechne. Je to zajímavé a svým způsobem roztomilé. Jestli jsem nervózní. Bože ano a jak.

Sama nevím co mám ze sebou udělat atak stojím u okna a kochám se slunečními paprsky a zhluboka dáckým ten příjemný vzduch. Lesa květin.

Minuty ubíhali rychle a zazvonil zvonek. Naposledy sem se zadívala do zrcadla a zkontrolovala, jestli je všechno v pořádku.

"Už jdu." Zařvala sem hlasitě, aby to dolehlo až ke dveřím.

Vzala sem si do ruky jemný růžový svetřík a nazula si četné puma boty, které jsou velice pohodlné.

Otevřela sem dveře mnich stal on. Moje srdce se rozbušila a hrálo svojí vlastní hru o závod. Usmála sem se a moje líce se samovolně začervenali.

"Jsi-překrásná." Zašeptal a vzal mě za ruku a vedl mě chodníkem. 3li jsme k lesu, ale proč tam. Zastavila sem se a zmateně se na něho podívala, dobře věděl, že na to místo mám škaredé vzpomínky a od té doby se mu vyhýbám jak čert kříže. Jako kdyby mi četl myšlenky, se na mě usmál.

"Já vím, ale neboj se. Musíme si prvně promluvit a to všichni." Jsem ještě více zmatenější než předtím, já myslela, že bude chtít být semnou sám, ale že půjdeme za jeho partou a budeme si muset promluvit.

"Před-před nimi?" Zakoktala sem se a on se na mě otočil a přikývnul.

"Ano oni jsou toho součástí. A bude lepší, když si to budeš moct ověřit, než mě nařkneš třeba lhářem." Tak teď sem jak tele. Opravdu Tenhle kluk je pro mě záhada číslo jedna. Vždy mluví v hádankách a teď tak rozhodně mluví.

"Opravdu musíme,"Optala sem se zamračením, protože se mi to přestává líbit.

"Jo." Odpoví jen a znova mě chytne za ruku, v které projede milión jisker. Leknutím jí pustím aon se na mě zadívá s šokem.

"Pochopíš to." Začne a zakroutí hlavou se smutkem v očích. Co se to proboha děje. A proč musíme do lesa a za jeho kamarádka, aby mi to vysvětlil?. Opět mě vezme za ruku, přes kterou mi proudí tolik hřejivého tepla do mé ruky a mírně mi vysílá další jiskry. Mírně mě zatáhne rukou, abych se rozpohybovala a šla s ním.

Rozejdu se s ním a jdeme cestou i trochu známou k němu kde přebývá. Musím zrovna zavřít oči, když procházíme místem, kde sem narazila na toho černého psa.

Samovolně se otřesu strachem a odporem. Leonus si všimne mého pohledu a pustí mi ruku místo toho mě obejme kolem ramen a jemně mi šeptá uklidňující slova do ucha.

Jdeme pár minut až se zastavujeme kousek od chatky, před kterou je ohniště a kolem něj jsou usazení všichni členové od Leonuse. Jeho kamarádi. A nevlastní rodiče.

Zamračí se a opět mě chytne ruku a vede mě přímo k nim.

Když tam dojdeme všichni najednou zmlknout a otočí se na nás a zadívající se přímo. Na mě. Zatraceně. Proč na mě?

Kdybych mohla, utekla bych, co by mi nohy stačili. Pod těmi pohledy se cítím jako nahá. Vlastně já mohu utéct. Chci a ustoupím o krok do zadu, ale jemně si mě Leonus znova přitáhne blíže a zakroutí hlavou.

"Takže ses rozhodnul." Vstane Kluk jménem Petric, kterého poznám od minule.

"Je čas." Odpoví mu krátce Leonu a s bolestivým pohledem se zadívá na mě.

"Rozmyslel sis to dobře?" Optá se ho další myslím, že se jmenuje Odetta. Když na ní kývnul na souhlas a pak se zaměřila na mě a hřejivě se na mě usmála a najednou ze mě opadl všechen strach.

Stále mě držel za ruku a usadil mě k ohništi na druhou stranu. A jediné co řekl.

"Musíme si promluvit."

POHLED LEONUSE:

Dovedl sem jí k ohništi a ty slova ze mě přišli dříve, než sem chtěl.

"Musíme si promluvit." Sledoval sem každý její kousek těla, který se napjal pod mými slovy. Všichni se koukali na mě, protože se neodvažovali něco povědět. Věděli, že to musím udělat já a nikdo jiný. A přesto tohle sem nechtěl. Nechtěl sem být ten, co rozboří její domeček z karet. Když zjistí, že její celý život je jedna a pouhá lež. Že patří tam mezi nás. Mezi nadpřirozené bytosti.

"Jasmíno.." Začnu a zhluboka se nadechnu. Zatraceně je to těžší než sem si myslel.

"Vím, kdo jsou tvojí rodiče." Vyprsknu to ze sebe dříve a když zvednu její pohled jako všichni ostatní zamračí se a pak zakroutí hlavou.

"Kvůli tomuhle si mě volal?." Děláš si ze mě srandu nebo co. Taky vím, kdo jsou mí rodiče." Křikne na mě a postaví se, dá si ruce křížem na hrudi.

Zakroutím hlavou a znova sklopím hlavou.

"Myslím. Tvoje biologické rodiče." Řeknu a pak se podívám po všech ostatním, kteří zaujatě koukají na princeznu.

"To není možné!" prskne na mě a ukáže na mě prstem.

"Lžeš." Křikne tak hlasitě až někteří pod tíhou jejího hlasu se skrčí ani si to neuvědomuje, ale momentálně se u ní ukazuje síla královské krve. I já samotný sem se musel přikrčit.

"Nic o mě nevíš." Křikne na posledy a chce se rozběhnout k lesu, když jí zastavím.

"Jsi Jasmína Karaela a je ti momentálně 17 let." Začnu a ona se zastaví, ale neobrátí se ke mně.

"A Jako batole tě našli v lese." Teď se otočila ajejí oči byli tolik rozšířené šokem, že sem měl co dělat, abych k ní nevrhnul a nevzal jí do náruče a neutěšoval jí.

"Jak-jak to víš?" Zakoktá se a kouká mi do očí.

Pohled Jasmíny.

"Jak-jak to víš?" Zakoktám se a stojím a mé tělo jako kdyby se změnilo na kámen. Podívala sem se po všech ostatních, kteří si naráz stoupli a pak udělali věc, kterou sem nečekala. Poklekli na kolena a ukláněli se mi. Co to má být.

Když mě znova zastihnul jeho hlas.

"Jsi poslední žijící princezna Vlkodlačího království." A s těmi slovy sem sebou sekla o zem a upadla šokem do mdlob.