epilog

POHLED JASMÍNA

Moje zuby protínali jeho kůži přes srst a nepouštím, dokud neslyším chrčení a bublání jeho krve, když se dusí.

Cítím v puse kovovou pachuť jeho krve a nejradši, bych se do něho znova zakousnula, ale zjistím, že je po všem nehýbe se. A on zemřel. Mám hroznou radost, že sem pomstila muži, co mě několikrát napadl a týral v neskutečných bolestech. Ale zabila jsem. Usmrtila sem bytost, o co sem lepší než byl on? Zatřepou hlavou a odstoupím od jeho těla. A zavrčím sama na sebe. Ne jsem lepší než on. Ano jsem lepší a jako mávnutí proutku se v mém těle usídlí pouto utíkat, utíkat domu. V hlavě mě třeští a neustále se mi ozývají hlasy.

Královna.

Královna

Vrací se.

Prorazím zeď a dál běžím chodbou, kde vyběhnu rovnou ven. Slyším za sebou Leonuse a jeho svorku, která mě chce zachytit.

"Jasmíno. Stůj." Volá mi v hlavě hlas Leonuse a mé tělo se chvěje v nečekaných otřesech. Stojím před tým vchodem a před mnou se rozestoupí vlci s Leonusem.

Zavrčím na ně. Jsou hrozba. Moje hlava stále třeští a já se nedokážu na nic jiného soustředit. Je to, jako bych byla v nějakém zvláštním oparu.

"Co jí je?" Ozve se mi v hlavě dívčí hlas a já kroutím hlavou a vrčím na všechny okolo.

"Přeměna královské rodiny." Ozve se další hlas a já už to nevydržím, moje tělo dopadne s kňučením na zem a znova se roztřesu a po chvilce hlasy utichnou a všechno umlkne. V celém těle mi začne proudit to blahá sílá a pocit, že musím jít, musím jít domu, domu kam patřím. Jako kdyby moje tělo vedlo samo se přikrčí a zvedne se rozhlédnu se kolem sebe dokola všichni na mě koukají. Zvednu hlavu k nebi a z plných plic zavyju. Vyju a dávám na známost všem, že jsem tady a já jsem ta, která bude bránit co je moje. S poslední myšlenkou se moje tělo rozpohybuje, a jako kdyby samo vedlo tam, kam patřím. Domu.

POHLED LEONUSE:

Stal jsem jako přimražený a nemohl stále tomu uvěřit a když sem se podíval na všechny ostatní, byli na tom úplně stejně jako já.Nemohl jsem tomu stále uvěřit,vůbec se nepodobala na

Jasmíni, kterou jsem poznal. Jako, kdyby jí její přeměna dala mnoho více odvahy. Zvedla vysoko svojí hlavu a zavyla oznamovacím příkazem, že teď je ona ten kdo je šéf, všichni okolo kdo to slyšel se musel přikrčit a sklonit hlavu v podřízením gestu jako my. Protože vytí královských vlku nejde neuposlechnout. Ať je jakkoliv silný samec či samice nikdo nemá nikdy na královskou rodinu.

Oni jsou ti vyvolení a oni jsou i ti nejsilnější vlci.

V mžiku se její tělo rozběhlo a než sem se stačil ohlédnout nabrala vysokou rychlost, štěknu na svojí smečku a pádíme za ní. Stále tomu nemohu uvěřit, potom všem co zažila je zní ještě silnější jedinec, myslel sem si, že padne a nebude se chtít ohlédnout a nevstane z toho traumatu, ale ona ne. Ihned si nás všechny dala do latě a oznámila, kdo je tady pán.

"Co se to děje." Ozve se mi hlavě Leezi a já ani jednoho nevnímám a snažím se dohonit naší královnu, nikdo z nás nemá tušení, kam běží, a musíme dávat pozor, aby se neprozradila. Co by řekli lidé, kdyby viděli vlka velkého jako auto?

Běží a my za ní, když na ní volám, neodpovídá mi ani se na mě neohlédne. Jako kdyby mě nevnímala, jenom běží a občas zatočí. Nemohu tomu uvěřit za stálého běhu jsme překročili už druhý stát a ona stále nepolevuje a stále běží a pak mě to napadne, ano to je cesta domu. Ona běží domu, pošlu to i ostatním a slyším za sebou radostné vytí své smečky. Konečně na nás pohledně a štěkne a konečně nám dá neznámost, že o nás ví. A já jí v duchu děkuji. Celý šťastný začnu poznávat les, který je pár kilometru od hradu a nemohu se dočkat, až tam budeme.

Přesně na kraji lesa se zastaví a hledí ve vlčí podobě na celý ohromný hrad, obklopený bránou, kde stojí nespočet vlkodlaku, kteří koukají a čekají. Ve své vlčí podobě se pomalým krokem postupuje k bráně, kde uslyší několik naštvaných vrčení. Tupci to nevidí, že je až příliš obrovská oproti nám, aby byla obyčejný vlk. Přikrčí se a znova zavyje, kde oznamuje, že královská dcera je doma. Jako na zavolanou se všichni pod tíhou jejího vytí otřepou a pokloní.

Brána se otevře a všude vidíte vlky ve své vlčí podobě nebi v lidské, přeměním se jako všichni ostatní, přeběhnu k davu, kde naráz se pokloníme naší ztracené královně. Která hrdě kráčí k domovu, kam vždycky patřila.

Máme doma královnu a i, když pro začátek jsme zase všichni spolu, víme, že tahle cesta nekončí. Ale tohle je už jiný příběh.

KONEC

21 kapitola

POHLED JASMÍNA

Potom co jsem ho uviděla, mám po celém těle zvláštní brnění. Ale přikládám to strachu, který ochromuje všechny moje smysly, nedokážu na nic jiného myslet jen na to, jak mi zbývá jen

několik minut na živě. Chtěla jsem toho ještě tolik udělat, tolik toho říct lidem které miluji. A teď? Teď už nemám čas.

Pozvednu oči a zadívám se do krutě červených očí, které se mi vysmívají a mají vládu nad mým životem.

"Je čas." Pravil a surově mě chytil za paži a s leskem v očích nad prolitou krví se mě snažil dostat na nohy.

"Ne, prosím." Promluvím sípavě a začnu sebou kroutit z posledních sil.

"Dost!" Křikne a uhodí mě pěstí do obličeje, až mi tým úderem hlava narazí do zdi za mnou. Proboha tohle musí být jen hrozný zlý sen. Šeptám si v duchu a roztřesu se ještě více, když se znova rozesměje a nad hlavou se mu zaleskne tenká dýka.

"Zvedni se!" Poví a já se přikrčím a zavřu oči.

"No jak chceš." Šeptá jeho krutý hlas. A já bolesti vykřiknu, když mi zabodne dýkou do ruky, bolesti mi opět začnou téct slzy jako nekončící vodopád a ostrá bolest v ruce mě natolik ochromí, že šokem úplně zkamením.

Probere mě až zvuk běsnícím rozzuřeným pěti očí vlku, kteří stojí před vchodem a snaží se narážet do neviditelné bariery, která je dělí od mě.

"Zvedni se, nebo ti mám udělat další zářez." Zařve na mě ten muž a já se prkenně postavím na svých vratkých nohách. Stále se mi podlomují a padám znova na zem. Jen si odfrkne a chytne mě na místě, kde mi zabodl dýku.

Je to jako kdyby vás tam někdo pálit něčím horkým, ale jestli sem si myslela, že tohle je bolest, teď přišla ještě větší. Můj křik naplnil opět celou místnost a díky ozvěně se ozýval ještě hlasitěji a mísil se s jeho smíchem, když mi zabodával jeho dlouhý nehet přímo do rány. Je to, jako kdyby mi tam někdo hodil sůl a zapichoval jehly najednou.

Nevím, jak dlouho ta bolest trvala, ale mezi tím sem odpadla, teď znova mžourám do protivné záře, co vydává pochodeň blízko mé hlavy. Začnu pomalu otáčet hlavou ze strany na stranu a uvědomím si, že jsem moc vysoko a to znamená, že ležím na oltáři a teď je semnou už doopravdy konec.

"Nějaké poslední přání, před tvým skonem, princezničko?"Optá se jeho úlisný hlas a jeho červené oči do mě propalují díru.

Otevřu ústa a chci mu něco říct, ale v tu chvílí si všimnu rychle přibližujícího předmětu a jediné co ze mě vyjde jen další křik. A bolest, která se mi usídlila v břiše. Pálí to, a když se na to uslzenými oči zadívám, trčí mi z břicha stříbrná dýka.

A v tu chvílí mě zahalí tma a všechno se mi vrací. Pocity, vzpomínky na všechno si pamatuji.

Z blízkosti uslyším velký a hrozivé vrčení.

"Že by se konečně dostal dovnitř." Pomyslím si, ale najednou si uvědomím, že to nevrčí Leonus, ale já.

POHLED LEONUSE:

Moje síla a zkušenosti jsou mi k ničemu, když se nemůžu dostat ani já ani moje smečka přes tu zatracenou bariéru, která nás drží v dostatečné vzdálenosti od Jasmíny a toho bastarda. Až ho dostanu, na jeho těle nezůstane jedna jediná věc spojená dohromady, roztrhám ho po kousíčkách, aby trpěl mojí rukou, tu pomstu si vychutnám.

Když se začala probouzet, kde jí nešetrně odhodil tak, abych to viděl na oltář, Rozesmál se na celé kolo. Upřel svůj úlisný pohled zpět na Jasmínu a najednou se v jeho ruce zaleskla stříbrná dýka. Kterou švihnul a zabodl jí to do břicha. Její další srdceryvný a bolestí prosycený křik mi trhal uši. Ale najednou sem uslyšel tak hrozivé vrčení, že sem se ohlédl, odkud to jde, ale když se začala zvedat do polosedu a vytáhla si dýku z břicha tak už vím na stoprocent, že si vzpomněla. Naše královna. Hučí mi hlasy mé smečky v hlavě. V jejích očích probleskovalo poznání, a když na mě upřela pohled, usmál sem se na ní a kývl na souhlas.

"Ano, královna moje, pojď, přidej se k nám." Šeptal jsem jí v duchu a pak si všiml jejího roztřeseného těla. Betelgeus v očích strach začal ustupovat a hledat rychle další únikový vchod. A najednou jako mávnutím proutkem v místnosti v rychle přeměně stál vysoký a mohutný černý jako eben vlk majestátní velikosti, která se značila pro královský rod.

Veselé vytí mé smečky sílil a Jasmína vrčela čím dále hrozivěji. Tlapou hrabala na zemi a tlamou se ohlédla na místo, kde jí držel a kde zaschla její vlastní krev.

Naposledy zavyla a její vrčení opět sílilo. Zuřivé sliny odkapávaly z její velké tlamy poseté hrozivých zubu. Naprázdno zaklapla, až se ten zvuk rozlehl po celé místnosti. A popravdě nechtěl sem teď být ten, co proti ní stojí.

Betelgeus se rychle přeměnil v černého vlka, i když menšího s rudě krvavými oči. Jasmína celá zavibrovala rozčílením a bez žádného výcviku, jenom podle instinktu se na něho vrhla přes půlku místnosti.

Těžká těla vlkodlačí do sebe narazili, až prorazili pod tíhou síly zeď za sebou. Betelgeus je vycvičený zabiják, ale Jasmína má teď výhodu královského rodu. Je silnější. Zuby do sebe naráželi a jeden druhému se snažil dostat ke krku ke krkavici, kde by jí mohl prokousnout. Ale nešlo to, a tak zatínali zuby všude možné. Když se betelgeus otočil mohli jsme vidět velký vytrhnutý kus masa, co mu chyběl.

Tlapy s ostrými drápy svištěli pořád vzduchem, zuby se o sebe naráželi. Zlostné vrčení a zvuk trhajícího masa. V jedné sekundě nepozornosti. Jasmína letí přes celou místnost a hlavou naráží do zdi. Postaví se a třepe hlavou. Betelgeus se v mžiku k ní dostane a zatne se jí zuby do hřbetu a tlapy se jí snaží stáhnout z kůže. Jasmína frustrovaně zavyje a i s ním na zádech se překulí a sundá ho ze sebe.

Zastříhá ušima a v rychlostí větru se mu zakousne do krku a nepouští. V místnosti se ozývá chrčení, kdy se dáví svou vlastní krvi. A pak najednou vše utichá.

A královna vyhrála svůj boj o život.

20 kapitola

"Au." Proč mě bolí tolik ta hlava.

Proč si nemohu na nic vzpomenout? V hlavě mě třeští, jako kdybych tam měla snad mnoho sbíječek na beton. Co se to semnou jenom děje.

"Ale princeznička se nám probudila, jaké to potěšení." Poví v temné místnosti hluboký hlas a já se zajíknu strachem.

"mmmh, tak nádherně voníš strachem." Řekne znova a já se rozklepu ještě více, posadím se, a co nejvíce se natlačím do rohu, kde jsem. Nic nevidím, otáčím hlavou dokola, když uvidím naproti sobě dvě rudě zářící oči.

Vykřiknu, je to jako v tom mém snu. Proboha.

Ten muž se rozesměje a jeho hlas plní místnost i s ozvěnou okolo mě. A do toho křičím.

"Dost!" Křikne a najednou všechno umlkne.

"Myslím, že je na čase se podívat, kde pak ses to objevila." Sdělím mi s krutým smíchem a já se pod tíhou jeho hlasu ještě více roztřesu.

"Jakou to výhodu mám, že si nic nepamatuješ." Mluví trhaně se smíchem a já se rozpláču. Jak to jen myslel, na co bych si měla vzpomenout?

Najednou mě oslepí světlo, co ozáří celou místnost, a já musím zavřít oči, protože moje oči, začali slzet. Udělám si z ruky ochranu před světlem a zamžourám očima, a konečně se rozhlédnu kolem sebe, ale to jsem neměla dělat.

Znova vykřiknu a on se znova rozesměje. Zadívám se zatím smíchem a srdce se mi zastaví strachem. Tohle musí být jenom sen.

"Je to jenom sex, jenom sen." Mumlám si sama pro sebe potichu a on se ještě více rozesměje.

"Ne má drahá, tohle je tvoje noční můra." Jen jak to dořekne se a začne ke mně přibližovat a já si všimnu zvláštního oltáře za ním. Když dojde až ke mně snažím se ještě více natlačit na ze´d za mnou a tak s ní splynout, ale on jen zakroutí hlavou jako kdybych byla neposlušné zvířátko a hrubě mě uchopí za ruce a jeho nehty se mi zařezávají do kůže až mi z těch ran začne téct krev.

"Tak krásně voní." Poví a olízne si prsty s mojí krví. Moje oči se šokem otevřou. Co je tohle za zvíře. Začnu bojovat a mlít sebou ne, prostě musím se z toho dostat. Jeho smích se mi zařezává do uší s mojí bezmocností.

Jako kdybych byla peříčko, mě znova hrubě uchopí a hodí na ten oltář, který je tvrdý jako kámen. Začnu sebou škubat kopat nohy a šermovat svými ruky , nehty ho škrábu do obličeje, ale on se mi jenom vysmívá a připevní mi ruce i nohy těžkými řemeny.

"Dnes se naplní tvoje proroctví, princezničko vlkodlačího království." Rozesměje se a uchopí tenkou dlouhou dýku, která je zdobená dvěma hady, kteří se spolu proplétají od rukojeti až níže.

"Né." Křičím, a snažím se sebou házet znova, ale nemohu se vůbec hnout.

Přece tohle nemůže být můj konec ne? Nebo ano? Kéž by mě někdo mohl zachránit. Přestanu se bránit a s jeho smíchem mi unikne slza smutku. Prohrála jsem a nyní zemřu.

Nemohl sem tomu uvěřit, stačila chvíle a ona je pryč. Ale jak ji ten bastart dokázal zvládnout v její vlčí formě?

Utíkám lesem a ženu se za pachem, který po sobě nechal. Moje tlapy naráží s lehkostí do půdy, která malými částečky a prachem se za mnou nese. Nedívám se dozadu, cítím svojí smečku, jak běží semnou a následují svého vůdce. Všichni si uvědomujeme, co se bude dít a dobře víme, že se řítíme do předem připravené pasti. Ale já nemůžu dopustit, aby se jí něco stalo. Teď když jsme jí našli a ona je naše naděje, tak jí přece neztratíme, kdy je nejzranitelnější. Nejhorší na tom je, že si nebude pamatovat nic ze včerejšího dne, kdy se proměnila, nebude si pamatovat bolest, ani jaký to byl pocit. Zatřesu tlamou ze strany do strany a zavyju frustrací a za sebou slyším slabé kňučení. Musím být silný, musím jí zachránit, i kdybych u toho měl zemřít nebo obětovat nás všechny pro její záchranu. Co jsme my naše šesti členná alfa skupina proti celému království, které čeká, až se vrátí a nastoupí pravoplatný dědic trůnu?

Stále běžím a moje tlapy se předhánějí a stále zrychlují, nejen můj mozek, ale i mé tělo ví, že tohle je boj o čas. Nutím své vlčí tělo stále přidávat na rychlosti, až cítím po celém těle takovou bolest a pálení, ale nevšímám si toho, musel sem vydržet horší věci než tohle.

Štěkot a vrčení smečky zamnou a jejich smysle propojené semnou, tak se mi protínají 6x s pořád každý opakuje.

Jasmína

Jasmína.

Jasmína.

Její jméno splývá dohromady. Kroutím hlavou a tu to ucítím ten nejsilnější pach jich obou. Tady někde to je. Zastavím a začnu se rozhlížet kolem sebe, a jediné co vidím je starý rozpadlý kostel a když napnu sluch, nic tam neslyším. Tak kde zatraceně jsou? Přece se nemohli propadnout do země. A tu mě to napadne. Proměním se a zadívám se na všechny ostatní.

"Hledejte nějaký poklop či jiný otvor do podzemí. Někde tady musí být. Ihned." Zavrčím, když se stále nepohnuli. Každý se rozběhneme na jinou stranu a prolezeme každý centimetr země a okolí co tady je. Ale nic tu není.

"Zatraceně."Zařvu a přejdu doprostřed a noha mi narazí no dřevěného poklopu.

No samozřejmě, dřevo. To mě mohlo napadnout. Svolám celou smečku a opatrně otevírám poklop a hned první co mě praští do nosu je krev. Její krev.

Před očima se mi udělá červená mlha a bez přemýšlení se vrhnu dovnitř. Moje smysly šílí a momentálně neuvažuji racionálně. Dopadnu na dno a ihned se přeměním. Našlapují a přitom výhružně vrčím.

Z prostoru před mou se ozývá jeho smích jako odpověď na moje vrčení.

Jo zahrával si ze špatnou osobou. A rozdráždit mě do nepříčetná je velmi nebezpečná věc. Našlapuji ve tmě a rozhlížím se, jestli mě něco nepřekvapí, le pořád nic a konečně uvidím světlo. Rozběhnu se a neviditelná bariéra mě bráni vstoupit do místnosti. Rozhlížím se dokola a hledám Jasmínu, ale nikde jí nevidím, až po chvilce si všimnu pohyb na vysokém oltáři a tak se proměním do lidské podoby a konečně jí zahlídnu.

Její oči jsou rozšířené strachem a šokem. Její ruce sou pokryté zaschlou krví a oči má opuchnuté od pláče. Jen kdyby věděla, že by se dokázala bránit sama, ale to by se její paměť musela rozpomenout. Pěstmi bouchám do bariery, jestli nepoleví, ale ne. Koukáme si do očí a já jí slibují, že jí za každou cenu zachráním.

Trhnu sebou, když se začne smát a v ruce drží obřadní nůž.

"Právě to začíná." Poví se smíchem jeho hlas, a mě poleje hrůza.

19 Kapitola

POHLED JASMÍNA:

Vzduch, Prosím potřebuji ten zatracený kyslík, jinak se udusím, proč se mi to děje? Udělala sem snad něco špatně nebo někomu jsem ublížila, že musím snášet takovou bolest. Nedokážu to ani pořádně vysvětlit, je to jako kdyby vám někdo odřezával vaší kůži za živa, a vy se nemohl hýbat tak já si teď připadám.

Pěsti se mi samovolně zatínají vytrhávají kusy trávy ze země a nepočítám už kolikrát se prohnu a kolikrát mi utíká můj řev ani nepočítám. Připadám si jako kdybych se probudila v nějakém hororu.

Ale tohle nebyl žádný film, ale skutečnost a semnou se něco hrozného dělo.

A jako mávnutí proutku to přestalo. Žádná bolest, žádný řev. Konečně mohu otevřít oči pořádně se nadechnout.

Nádech a otevřu oči, ale vidím nějak divně. Co to je? Proč vidím tak daleko, Co to bylo za zvuk? Nakloním hlavu do boku. Chci vykročit, ale padnu na zem a zatřepu hlavou. Sakra co to je?

Podívám se na svoje nohy, ale ty tam nejsou, proboha já mám psí tlapy? No co to sakra je? Zase ta bolest hlavy. A moje oči jako kdyby zalije mlha. Slyším jen ten hlas v hlavě a nic kolem sebe nevidím.

"Lov." Mluví ten hlas pořád dokola. A já běžím. Běžím lesem. Moje tlapy se ponořují do hlíny a přitom to je tak tiše, že to mu nemohu uvěřit. Ale proč je okolo mě pořád ta mlha.

"Zabít." Křičí uvnitř mě hlas znova a já se vrhnu na prvního jelena, kterého vidím.

Krev. Och ano. Chrčím s plnou tlamou krvi a masa.

Maso a krev. To je lahoda. Chci více, více. Teplá tekutina mi stéká hrdlem, jako kdyby to byla nějaká limonáda.

Zacítím nějakou divnou vůni. Zavrčím a hledám toho narušitele, co mě ruší u hostiny. Tohle si přece nesmí nikdo dovolit. Já jsem predátor. Mě přece nesmí nikdo přerušit, Nevím jak, ale nakonec sem poznala ten pach. To šeptání v mé hlavě nepřestávalo a já se najednou ocitla v jeho hlavě. Viděla sem toho tolik. Tolik informaci. Tolik informací, které budu moct využít. Alše jediná věc mě tam zaujme. Dva lidé s korunou. Co jsou ti lidé? A kdo jsem vlastně zač já?

Zatřepu hlavou, už nevím co se to vlastně děje, ale ta neovladatelná chuť stále lovit, je neutišitelná. Rozběhnu se znova lesem, běžím a přidávám na rychlosti a nemůžu uvěřit tomu, jak se cítím volná, volná jako pták, který roztáhnul své křídla, poprvé se naučil létat, svobodu, kterou nechci, aby mi někdo vzal. A tak přidávám na rychlosti, až se všechno kolem mě stává jenom šmouhami. Jestli vím kam běžím tak ne, hlavně že běžím a nikdo mě nechce zastavit.

Mé smysly mě varují, že něco není v nepořádku, ale v hlavě mi stále šeptá hlas, utíkej, lov, krev, hodně krve. Nemohu ten hlas dostat z mé hlavy. Nevím jak dlouho běžím a kde to vlastně sem, ale zastavím se rozhlédnu se kolem sebe okolo, a v tu samou chvílí uslyším zašustěni vzduchem a něco mě píchne do boku otočím za tou bolesti

hlavu všimnu si šipky.

Zavrčím, co to má znamenat, to někdo do mě bude střílet šipky do terče, ale najednou se mi začínají klepat kolena a má víčka jako kdyby těžkly. Ne tohle nebyla šipka na terč, ale tahle šipka byla určena k uspání. K uspání mě, ale proč. Napadne mě poslední otázka, než upadnu do nuceného spánku.

POHLED LEONUSE:

Jako opařený stojím stále na místě. Ještě dlouho dokud se mi neztratila z očí. Proč se nemůžu hýbat?

"Tys jí nechal utéct krucinál?" Vyštěkne na mě Petric a Leeze si lehne na břicho, a pomalinku se ke mně sune.

"Ty debile, myslíš, že asi proč? Vidíš, že se nemohu hýbat ne?" Takže švihejte a snaž te se jí dohonit, než udělá něco, co se jí později nebude líbit." Zakřičím v jejich myslích a oni přikývnou svými tlamami a rozutečou se každý do lesa.

Po celé=m těle mě začne šimrat, jako kdyby po mě lezlo snad několik tucet mravenců, a já si uvědomím, že ona si to neuvědomuje, ale její dar je paralyzovat svého útočníka. A jestli to udělala pouhou myšlenkou, tak zatraceně s tou holkou bude ještě hodně práce. Konečně začnu pohybovat tělem a hned toho využiju a se zavytím se ženu za svou smečkou, která pronásleduje svojí princeznu budoucího královnu vlkodlačího království.

"Tak kde je?" Štěknu na Odettu a ta sklopí hlavu a zakňučí. Něco je tady v nepořádku, proč jsou mí vlci tak nervózní a zároveň plní strachu.

Přeměním se a hned za mnou se přemění Daniel.

"Leonusi máme problém?" Začne a já v lidské podobě zavrčím a ostatní ve vlčí podobě se seskupí k sobě a snaží se vyhnout mému hněvu.

"Zatraceně jak to?"Zakřičím na něho i když toho vzápětí lituji.

"No nevíme jak si to vysvětlit, prostě její pach tady končí." Řekne a já na něho vykulím oči, vždyť tohle není

možné, přece se nemohla propadnout pod zem ne?

"Vůbec nic jste nenašli?"Optám se jích a najednou se přemění Petric. No něco málo ano, ale nevíme přesně co to je za pach.

Vydám se kousek na místo, odkud ten pach přichází, a zlostí zavrčím a rozkřičím se lesem. Ten hajzl.

"Betelgeuz." Zakřičím. Já. Doprdele. Měl jsem to tušit, že ten šmejd znova přijde, ale že si troufne zrovna když je po přeměně, tak to je už opravdu zoufalý.

"Tak to je v prdeli, je po ní." Prskne Petric a já se rychlostí přemístím k němu chytnu ho pod krkem a přirazím ho ke stromu.

"Pamatuj si, že dokud máme naději, tak jí zachráníme, kdyby to mělo co dělat i snaží smrtí." Zařvu mu přímo do obličeje a on pouze přikývne.

"Takže nový plán." Oznámím jim a pomalými kroky mířím zpátky k chatce, je potřeba zvolat další svorky a získat princeznu zpět ať to stojí, co to stojí. Musíme jí dostat domu, ani neviděla království. A já jí to chci ukázat všechno, zaslouží si to. Nikomu nedovolím, aby jí ublížil, a ano hned při první příležitosti jsem zklamal, ale kdo mohl vědět, že ta malá žabka má takový dar, a te´d mě napadá, proč neparalyzovala i toho zmetka?

"No Jasmíno, jdeme si pro tebe." Zašeptám v duchu a dobře vím, že se chystáme na nepřátelské území a krvavá válka o moc začíná.

18 kapitola

POHLED LEONUSE:

Nemohl sem tomu uvěřit, že vylezla z domu. Zdálo se to jako ve snu když ke mně natáhla ruku a nezaváhal sem. Věděl jsem to, proč to dělá. A tak dlouhou chvíli mě hladí po srsti a já si nemůžu stěžovat, protože je to opravdu příjemné, kdybych to věděl, choval bych se jako přítulný pes už mnohem dříve. A tak tady s ní sedím v podobě vlka a nechávám se hladit jako pes a vůbec mi to nevadí. Když zacítím svojí smečku a tak trošku štěknu a i když nechci, odtáhnu se od ní a zadívám se směrem k lesu, kde pomalinku vystrkují hlavu ostatní. Prvně se na mě zamračí, ale nakonec se zadívá stejným směrem jako já a uvidí je. Ví, že mě neměli vyrušovat. Ale teď už to je jedno. Kráčejí ve svých vlčích formách přímo k princezně. Pro někoho to musí být zastrašující, když jde řada 5 vlku vedle sebe. Zastavím je v myšlence, aby jí chuděru nevystrašili, ale ona se jenom rozesměje. A pak z mraku vyleze úplněk. A sakra. My už na něho nepůsobíme, ale u ní si nejsem jistý. Jako kdyby všichni ostatní mysleli úplně na to stejné jako já a zadívají se na ní. Jde na ní vidět, že jí tohle není příjemné. Sama s šesti vlky

kolem sebe, kteří jí pozorují. Tak rád, bych chtěl vědět na co myslí. No samozřejmě, jen proto, abych jí mohl chránit. Co jiného, že?

"Co je?" Zašeptá na nás všechny a já se proměním do lidské podoby a usměju se.

"Jen, že jsi uvěřila a neutekla jsi." Odpovím jí a ona mi úsměv vrátí.

"Stále tomu nemohu uvěřit, že to opravdu existuje. Já o tom jenom četla. To opravdu existují i ti ostatní?" Zeptá se a já přikývnu.

"Ano." Povím jen a ona šokem vytřeští oči.

"Myslím jako, démoni, čarodějnice, upíři, a skřítci?"Zeptá se a zašoupe nohou v trávě. Všechny oči se zaměří na mě a já můžu vidět jak se moje smečka směje, já nikdy nebyl dobrý na vysvětlování, ale vypadá to, že mi nikdo nechce pomoct a nechají mě v tom vyplácat.

"No ano." Odpovím jí a ona se na mě zamračí. No takže tahle odpověď jí asi nestačila.

"Myslím ti, že vampíří existují dva druhy a dále tu máme čarodějnice taky dva druhý světlé a tmavé no a skřítci." Uchechtnu se.

"V našem světě jsou více známi jako Elfové a opravdu nejsou tak malinky jak si myslíš, někteří jsou hodně vysocí, myslím tím, že jsou vysocí jak lidé." Odpovím jí a ona zamyšleně přikývne.

Otevře pusu a chce něco říct, ale než to stihne, padne na kolena a vydá ze sebe děsuplný řev bolesti, který trhá uši.

POHLED JASMÍNA:

Mám tolik otázek a vypadá to, že on mi je dá, ale když se chci ještě na něco zeptat najednou mě zasáhne tak příšerná bolest, že se neudržím na nohou a padnu na kolena na trávu a z mého hrdla se vydá křik, Můj vlastní křik, chtěla bych si zakrýt uši, ale zasáhne mě další příval bolesti a já pěstmi vytrhnu trávu, ale zdá se mi, že to je čím dál horší.

Potřebuji dýchat, nedostává se mi vzduchu, pane bože co se to semnou zase děje?

POHLED LEONUSE:

Přeměním se a zakňučím, protože ona si to neuvědomuje, ale mění se. Mění se ve vlka. Luna volá svého ztraceného panovníka.

Sklopím uši a tlamou se položím na přední tlapky, zadek vystrčím nahoru pomalinku se sunu k ní, nemohu nic udělat. Tomuhle nemůže nikdo pomoct. Z dálky slyším kňučení mé smečky, taky je to trápí, jak naše princezna trpí.

"Udělej něco, ať to přestane, prosím." Vzlyká mezi slovy a já si lehnu před ní a štěknu. Zvedne hlavu a já si všimnu, jak se jí mění oči v jantarové, které má pouze vlkodlaci královské krve. Je to tak úchvatné, její první celková přeměna, No asi nádherné, pro ní to nebude, protože poprvé to bolí jak svině. Nevím jak to je dlouho, ale najednou se prohne v zádech a začínají jí praskat všechny kosti. Padne na bok a svíhjí se jako užovka, to je do prve druhý stupeň proměny ze tři.

"Vydrž holka, jen vydrž. Za chvilku to budeš mít za sebou a pak to bude pro tebe už jednoduché." Promlouvám k ní v duchu, jako kdyby mě slyšela zakňučí bolesti a najednou se jí ohnou všechny končetiny.

"Vydrž." Štěknu na ní a najednou se vzduch před ní roztřpytí a já vím, že to už bude konečně konec. A jako mávnutím proutky stojí před mnou obrovský černý vlk. Je překrásná a tak obrovská. Páni, kdo by to řekl, že takový hubený záprtek se promění tak v obrovského vlka, ale není se co divit, královská rodina vždy byli impozantní.

Zadívám se na ní a všimnu si jak se jí třepu všechny tlapky když chce vykročit upadne a já se rozesměju, Ona na mě nereaguje, jen zakroutí hlavou a rozběhne se. Musím jí hlídat, my všichni jí musíme hlídat, je to její první proměna a tak nikdy nevíme co muže udělat.

Momentálně jsou všichni v nebezpečí.

Rozběhnu se za ní a snažím se jí dohnat, ale sakra, vždyť je doprve tak dvě minuty vlk a už tak rychle sprintuje, sakra, že by rychlý běh byl její dar? No to by bylo pěkně v pytli. Pořádně nasaji její pach a přidám ještě do běhu, a už jí vidím, loví jelena. Zastavím se za křovím a pozoruji tu ladnost nádheru, kterou ona loví. Tohle je neskutečné. Jako kdyby mě ucítila, se na mě otočí, ale to je nemožné jsem proti větru, můj pach nemůže cítit.

Najednou mě zasáhne bolest v hlavě, jak se mi tam násilně někdo snaží dostat. Někdo koho neznám. Snažím se ještě chvilku bojovat, ale nakonec se mi šokem oči rozšíří. Jasmína, sakra jak to udělala.

"Nebraň se mi, podvol se, můj generále." Šeptá její hlas a já chvílemi musím zavřít oči. Je tak kouzelný.

Zatřepu hlavou a snažím se jí vyhodit ze své hlavy, protože se mi tam prohlíží všechno, co by mělo být utajeno.

Vím je to i není ona, naštěstí si na nic co se dnes stane a nebude pamatovat a to je dobře, a měl bych se trochu vzdálit, aby mě ještě nechytla a třeba neudělala něco, čeho by pak litovala.

17 Kapitola

Tak tohle byl opravdu zlý sen. Setřela sem si rukou tvář a zasmála se nahlas, ne počkat oči se mi šokem rozšíří. Tohle není můj pokoj a já nejsem rozhodně doma.

"Jsi vzhůru." Ozve se jeho hlas a já se za ním otočím.

"Tak on to nebyl sen." Zašeptám s hrůzou a rychle se postavím daleko od něho na druhý konec místnosti. Postaví se na nohy a chce se přiblížit, ale zakřičím na něho, ať se nepřibližuje a on se svěšenou hlavou se znova posadí na židli.

"Ne tohle musí být sen, a hodně špatný sen." Argumentuji sama pro sebe potichu a on se uchechtá.

"Ono se ti to zdá směšné?" Zakřičím na něho a mám chuť něco popadnout a omlátit mu to o hlavu, jak sem se proboha dostala do takové situace a pak si vzpomenu, když mluvil o rodičích.

"Ty…ty jsi znal mé rodiče." Šeptnu potichu a sesunu se pozdi dolu a obejmu si kolena.

"ano." Poví jen a já se na něho zadívám.

"Jací byli?" Vyhrknu rychle a pak si uvědomím svojí chybu. Postaví se a přihodí pár polínek do menšího krbu.

"Milovali tě." Poví najednou a já na něho znova vzhlédnu a zahledím se na jeho tvář a vyčkávám, jestli poví toho více.

"A jako vládcové.." zastaví se a zvedne hlavu.

"Byli úžasní. V celé historii královské krve, nebyl takový mír jako za tvých rodičů." Poví a otočí se ke mně zády.

"Jak." Zadrhne se mi hlas.

"Jak se jmenovali." Konečně to dopovím a obejmu si ramena.

"Thomas a Danielle královské krve Darkshadows linie královské rodiny přes 5000 let." Tak teď mi opravdu spadla čelist. To si musí dělat srandu.

"Tohle nemyslíš vážně." Vyskočím na nohu a zařvu na něho. Ze mě si nikdo nebude dělat srandu.

"Jasmíno." Zašeptá bolestně a já se zastavím v kroku.

"Všechno co sem řekl, je pravda." Poví a stoupne si přede mě a zadívá se do mých oči. Zatraceně ten chlap má opravdu krásně oči, ústa. Proboha na co to zase myslím.

"No a co chcete po mě?" Optám se přiškrceně a odvrátím od něho pohled.

"Aby ses vrátila domu. A usedla na své právoplatné místo."

"NE." Povím a on se na mě překvapeně zadívá.

"Ne? Jak to myslíš?" Zeptá se mě a nakloní hlavu do strany, jako pes, který něčemu nerozumí.

"Prostě nikam nejdu. Odveď mě ihned domu. A už tě nikdy nechci vidět!" Chce ke mně jít blíže ale zarazím ho rukou, ne musím mít od něho odstup. Nevím co se to tady děje a nevím jestli chci být toho součásti.

"Prostě mě jenom odveď domu Leonusi!" Přikývne a rozejde se s chaty. Pokračuji za ním a všimnu si všech ostatních rozestoupených okolo ohně.

Rychle sem se od nich otočila dále a následovala bonuse, který mě doufám, vede domů.

POHLED LEONUSE:

Když sem jí odvedl domu a pak se zpátky vracel k táboru stále dokola a znova sem si přemítal tu událost, když odmítla. Popravdě sem doufal, že mi skočí kolem krku a řekne, že to je její splněný sen. Ale ono se stalo přímo naopak. Ale nejsem si jistý, jestli mi věří, no i kdyby neuvěřila, sama za chvilku pozná, že to je pravda a já u toho budu. Cítím to. Její pravé vlčí já se konečně dere na povrch, byla to jenom otázka času, kdy se to stane a nakonec sem rád, že to je teď a né dříve. Aspoň jí s tím budeme moct pomoct.

Ani si nevšimnu, že dorazím do tábora, kdyby mi nepřistála jemná ruka na rameni.

"Všechno jsme slyšeli. Počkej, až se jí to rozmyslí v hlavě, všechno bude jinak." Poví Odetta a já se nuceně usměju.

"To doufám. Je to jediná naše spása. Království potřebuje vůdce královské rodiny. A ona sama až se promění, bude úžasná. Cítím její sílu. Takovou sálu." Šeptnu a odvrátím se.

"Jo vystupuje to z jejího těla tak moc ani sama si to neuvědomuje, ale tou silou dědice nás srazuje na kolena a ukazuje kdo je tady pánem." Poví a zaskočeně sklopí hlavu.

"Cítil sem to úplně stejné, a v její blízkosti sem se přemáhal, abych ihned nezůstal klečet na kolenou.

"Je jako její matka, tolik jí je podobná." Poví zasněně Odetta a vrací se do času před 17 lety.

"NE!" Povím zamyšleně a ona se na mě nechápavě zadívá.

"Ona bude ještě lepší." Povím a usměju se. Jako její hlavní generál a alfa všech svorek to vím.

POHLED JASMÍNA:

Přecházím po svém pokoji sem a tam. Z jednoho kouta do druhého. A myšlenky ty se mi honí takovou rychlostí, že nestihám je ani počítat.

Vždyť to není možné, aby existovali. Je to jenom mýtus?

Zbláznila sem se? Ano určitě ano. Nebo se zbláznili oni a nemají nic lepšího na práci než si utahovat z lidi.

Ale zase co když to je pravda?

Co když opravdu existují?

Plesknu sebou na postel a otočím hlavu směrem k oknu a zadívám se na měsíc.

Nevydržím to a znova se postavím, přejdu k oknu. Otevřu okno a ovane mě letní noční větřík. Je to příjemné. Zvednu hlavu a zadívám se na měsíc, který nádherně září na nebi.

"Co když uvěřím?" Zeptám se ho a tu uslyším zaviti, jako kdyby to byla odpověď na mou otázku. Oči se mi zalijí slzami a můj pohled upoutá ve stínu zářící žluté oči.

"Co to je?" Zašeptám a ono se to pohne a ze stínu vyleze obrovské zvíře. Vlk ale tak obrovský.

"Leonusi?"Optám se ho a nejsem si jistá, ale viděla sem to jasně, přikývnul a přeměnil se na místě. Zadrhl se mi dech.

Opravdu sem viděla, co sem viděla?

Jsem sama doma takže s dupáním vyběhnu z domu a zastavím se před brankou, kde stojí Leonus.

"Chci to vidět!" Promluvím a on mě chytí za ruku a táhne na druhou stranu našeho domu, kde máme dvorek blíže k lesu.

Popravdě ani nepřemýšlím, že mě zase drží za ruku, ale ta jeho příjemně hřeje. Pustí mě přejde kousek od mě. Porozhlédne se kolem sebe dokola a pak v jedné sekundě stojí před mnou uhlově černý vlk. Nemohu dýchat. Musím se nadechnout. Je to úžasné. Vykročím, ale hned se zastavím, Chtěla bych zabořit ruky do té srsti a zjistit jestli je tak jemná jak vypadá.

Ale jako kdyby mi četl myšlenky, pohne se ke mě a já rozpřáhnu ruce před sebou.

Svoje prsty zabořím do jeho srsti a musím říct, že to je ještě lepší než sem si doopravdy myslela. Obejmu ho kolem jeho huňatého krku a hladím ho po srsti. Kýchne mi teplým čumákem na rameno.

A já v tu chvíli vím co chci.

A chci to všechno.