"Au."
Proč mě bolí tolik ta hlava.
Proč si nemohu na nic vzpomenout? V hlavě mě třeští, jako
kdybych tam měla snad mnoho sbíječek na beton. Co se to semnou jenom děje.
"Ale princeznička se nám probudila, jaké to
potěšení." Poví v temné místnosti hluboký hlas a já se zajíknu strachem.
"mmmh, tak nádherně voníš strachem." Řekne
znova a já se rozklepu ještě více, posadím se, a co nejvíce se natlačím do
rohu, kde jsem. Nic nevidím, otáčím hlavou dokola, když uvidím naproti sobě dvě
rudě zářící oči.
Vykřiknu,
je to jako v tom mém snu. Proboha.
Ten
muž se rozesměje a jeho hlas plní místnost i s ozvěnou okolo mě. A do toho
křičím.
"Dost!"
Křikne a najednou všechno umlkne.
"Myslím, že je na čase se podívat, kde pak ses to
objevila." Sdělím mi s krutým smíchem a já se pod tíhou jeho hlasu ještě
více roztřesu.
"Jakou to výhodu mám, že si nic nepamatuješ."
Mluví trhaně se smíchem a já se rozpláču. Jak to jen myslel, na co bych si měla
vzpomenout?
Najednou mě oslepí světlo, co ozáří celou místnost, a já
musím zavřít oči, protože moje oči, začali slzet. Udělám si z ruky ochranu před
světlem a zamžourám očima, a konečně se rozhlédnu kolem sebe, ale to jsem
neměla dělat.
Znova vykřiknu a on se znova rozesměje. Zadívám se zatím
smíchem a srdce se mi zastaví strachem. Tohle musí být jenom sen.
"Je
to jenom sex, jenom sen." Mumlám si sama pro sebe potichu a on se ještě
více rozesměje.
"Ne má drahá, tohle je tvoje noční můra." Jen
jak to dořekne se a začne ke mně přibližovat a já si všimnu zvláštního oltáře
za ním. Když dojde až ke mně snažím se ještě více natlačit na ze´d za mnou a
tak s ní splynout, ale on jen zakroutí hlavou jako kdybych byla neposlušné
zvířátko a hrubě mě uchopí za ruce a jeho nehty se mi zařezávají do kůže až mi
z těch ran začne téct krev.
"Tak krásně voní." Poví a olízne si prsty s
mojí krví. Moje oči se šokem otevřou. Co je tohle za zvíře. Začnu bojovat a
mlít sebou ne, prostě musím se z toho dostat. Jeho smích se mi zařezává do uší
s mojí bezmocností.
Jako kdybych byla peříčko, mě znova hrubě uchopí a hodí
na ten oltář, který je tvrdý jako kámen. Začnu sebou škubat kopat nohy a
šermovat svými ruky , nehty ho škrábu do obličeje, ale on se mi jenom vysmívá a
připevní mi ruce i nohy těžkými řemeny.
"Dnes
se naplní tvoje proroctví, princezničko vlkodlačího království." Rozesměje
se a uchopí tenkou dlouhou dýku, která je zdobená dvěma hady, kteří
se spolu proplétají od rukojeti až níže.
"Né." Křičím, a snažím se sebou házet znova,
ale nemohu se vůbec hnout.
Přece tohle nemůže být můj konec ne? Nebo ano? Kéž by mě
někdo mohl zachránit. Přestanu se bránit a s jeho smíchem mi unikne slza
smutku. Prohrála jsem a nyní zemřu.
Nemohl sem tomu uvěřit, stačila chvíle a ona je pryč. Ale
jak ji ten bastart dokázal zvládnout v její vlčí formě?
Utíkám lesem a ženu se za pachem, který po sobě nechal.
Moje tlapy naráží s lehkostí do půdy, která malými částečky a prachem se za
mnou nese. Nedívám se dozadu, cítím svojí smečku, jak běží semnou a následují
svého vůdce. Všichni si uvědomujeme, co se bude dít a dobře víme, že se řítíme
do předem připravené pasti. Ale já nemůžu dopustit, aby se jí něco stalo. Teď
když jsme jí našli a ona je naše naděje, tak jí přece neztratíme, kdy je
nejzranitelnější. Nejhorší na tom je, že si nebude pamatovat nic ze včerejšího
dne, kdy se proměnila, nebude si pamatovat bolest, ani jaký to byl pocit.
Zatřesu tlamou ze strany do strany a zavyju frustrací a za sebou slyším slabé
kňučení. Musím být silný, musím jí zachránit, i kdybych u toho měl zemřít nebo
obětovat nás všechny pro její záchranu. Co jsme my naše šesti členná alfa
skupina proti celému království, které čeká, až se vrátí a nastoupí pravoplatný
dědic trůnu?
Stále běžím a moje tlapy se předhánějí a stále zrychlují,
nejen můj mozek, ale i mé tělo ví, že tohle je boj o čas. Nutím své vlčí tělo
stále přidávat na rychlosti, až cítím po celém těle takovou bolest a pálení,
ale nevšímám si toho, musel sem vydržet horší věci než tohle.
Štěkot a vrčení smečky zamnou a jejich smysle propojené
semnou, tak se mi protínají 6x s pořád každý opakuje.
Jasmína
Jasmína.
Jasmína.
Její jméno splývá dohromady. Kroutím hlavou a tu to
ucítím ten nejsilnější pach jich obou. Tady někde to je. Zastavím a začnu se
rozhlížet kolem sebe, a jediné co vidím je starý rozpadlý kostel a když napnu
sluch, nic tam neslyším. Tak kde zatraceně jsou? Přece se nemohli propadnout do
země. A tu mě to napadne. Proměním se a zadívám se na všechny ostatní.
"Hledejte nějaký poklop či jiný otvor do podzemí.
Někde tady musí být. Ihned." Zavrčím, když se stále nepohnuli. Každý se
rozběhneme na jinou stranu a prolezeme každý centimetr země a okolí co tady je.
Ale nic tu není.
"Zatraceně."Zařvu
a přejdu doprostřed a noha mi narazí no dřevěného poklopu.
No samozřejmě, dřevo. To mě mohlo napadnout. Svolám celou
smečku a opatrně otevírám poklop a hned první co mě praští do nosu je krev.
Její krev.
Před očima se mi udělá červená mlha a bez přemýšlení se
vrhnu dovnitř. Moje smysly šílí a momentálně neuvažuji racionálně. Dopadnu na
dno a ihned se přeměním. Našlapují a přitom výhružně vrčím.
Z
prostoru před mou se ozývá jeho smích jako odpověď na moje vrčení.
Jo zahrával si ze špatnou osobou. A rozdráždit mě do
nepříčetná je velmi nebezpečná věc. Našlapuji ve tmě a rozhlížím se, jestli mě
něco nepřekvapí, le pořád nic a konečně uvidím světlo. Rozběhnu se a
neviditelná bariéra mě bráni vstoupit do místnosti. Rozhlížím se dokola a
hledám Jasmínu, ale nikde jí nevidím, až po chvilce si všimnu pohyb na vysokém
oltáři a tak se proměním do lidské podoby a konečně jí zahlídnu.
Její oči jsou rozšířené strachem a šokem. Její ruce sou
pokryté zaschlou krví a oči má opuchnuté od pláče. Jen kdyby věděla, že by se
dokázala bránit sama, ale to by se její paměť musela rozpomenout. Pěstmi
bouchám do bariery, jestli nepoleví, ale ne. Koukáme si do očí a já jí slibují,
že jí za každou cenu zachráním.
Trhnu
sebou, když se začne smát a v ruce drží obřadní nůž.
"Právě
to začíná." Poví se smíchem jeho hlas, a mě poleje hrůza.
Žádné komentáře:
Okomentovat
děkuji