21 kapitola

POHLED JASMÍNA

Potom co jsem ho uviděla, mám po celém těle zvláštní brnění. Ale přikládám to strachu, který ochromuje všechny moje smysly, nedokážu na nic jiného myslet jen na to, jak mi zbývá jen

několik minut na živě. Chtěla jsem toho ještě tolik udělat, tolik toho říct lidem které miluji. A teď? Teď už nemám čas.

Pozvednu oči a zadívám se do krutě červených očí, které se mi vysmívají a mají vládu nad mým životem.

"Je čas." Pravil a surově mě chytil za paži a s leskem v očích nad prolitou krví se mě snažil dostat na nohy.

"Ne, prosím." Promluvím sípavě a začnu sebou kroutit z posledních sil.

"Dost!" Křikne a uhodí mě pěstí do obličeje, až mi tým úderem hlava narazí do zdi za mnou. Proboha tohle musí být jen hrozný zlý sen. Šeptám si v duchu a roztřesu se ještě více, když se znova rozesměje a nad hlavou se mu zaleskne tenká dýka.

"Zvedni se!" Poví a já se přikrčím a zavřu oči.

"No jak chceš." Šeptá jeho krutý hlas. A já bolesti vykřiknu, když mi zabodne dýkou do ruky, bolesti mi opět začnou téct slzy jako nekončící vodopád a ostrá bolest v ruce mě natolik ochromí, že šokem úplně zkamením.

Probere mě až zvuk běsnícím rozzuřeným pěti očí vlku, kteří stojí před vchodem a snaží se narážet do neviditelné bariery, která je dělí od mě.

"Zvedni se, nebo ti mám udělat další zářez." Zařve na mě ten muž a já se prkenně postavím na svých vratkých nohách. Stále se mi podlomují a padám znova na zem. Jen si odfrkne a chytne mě na místě, kde mi zabodl dýku.

Je to jako kdyby vás tam někdo pálit něčím horkým, ale jestli sem si myslela, že tohle je bolest, teď přišla ještě větší. Můj křik naplnil opět celou místnost a díky ozvěně se ozýval ještě hlasitěji a mísil se s jeho smíchem, když mi zabodával jeho dlouhý nehet přímo do rány. Je to, jako kdyby mi tam někdo hodil sůl a zapichoval jehly najednou.

Nevím, jak dlouho ta bolest trvala, ale mezi tím sem odpadla, teď znova mžourám do protivné záře, co vydává pochodeň blízko mé hlavy. Začnu pomalu otáčet hlavou ze strany na stranu a uvědomím si, že jsem moc vysoko a to znamená, že ležím na oltáři a teď je semnou už doopravdy konec.

"Nějaké poslední přání, před tvým skonem, princezničko?"Optá se jeho úlisný hlas a jeho červené oči do mě propalují díru.

Otevřu ústa a chci mu něco říct, ale v tu chvílí si všimnu rychle přibližujícího předmětu a jediné co ze mě vyjde jen další křik. A bolest, která se mi usídlila v břiše. Pálí to, a když se na to uslzenými oči zadívám, trčí mi z břicha stříbrná dýka.

A v tu chvílí mě zahalí tma a všechno se mi vrací. Pocity, vzpomínky na všechno si pamatuji.

Z blízkosti uslyším velký a hrozivé vrčení.

"Že by se konečně dostal dovnitř." Pomyslím si, ale najednou si uvědomím, že to nevrčí Leonus, ale já.

POHLED LEONUSE:

Moje síla a zkušenosti jsou mi k ničemu, když se nemůžu dostat ani já ani moje smečka přes tu zatracenou bariéru, která nás drží v dostatečné vzdálenosti od Jasmíny a toho bastarda. Až ho dostanu, na jeho těle nezůstane jedna jediná věc spojená dohromady, roztrhám ho po kousíčkách, aby trpěl mojí rukou, tu pomstu si vychutnám.

Když se začala probouzet, kde jí nešetrně odhodil tak, abych to viděl na oltář, Rozesmál se na celé kolo. Upřel svůj úlisný pohled zpět na Jasmínu a najednou se v jeho ruce zaleskla stříbrná dýka. Kterou švihnul a zabodl jí to do břicha. Její další srdceryvný a bolestí prosycený křik mi trhal uši. Ale najednou sem uslyšel tak hrozivé vrčení, že sem se ohlédl, odkud to jde, ale když se začala zvedat do polosedu a vytáhla si dýku z břicha tak už vím na stoprocent, že si vzpomněla. Naše královna. Hučí mi hlasy mé smečky v hlavě. V jejích očích probleskovalo poznání, a když na mě upřela pohled, usmál sem se na ní a kývl na souhlas.

"Ano, královna moje, pojď, přidej se k nám." Šeptal jsem jí v duchu a pak si všiml jejího roztřeseného těla. Betelgeus v očích strach začal ustupovat a hledat rychle další únikový vchod. A najednou jako mávnutím proutkem v místnosti v rychle přeměně stál vysoký a mohutný černý jako eben vlk majestátní velikosti, která se značila pro královský rod.

Veselé vytí mé smečky sílil a Jasmína vrčela čím dále hrozivěji. Tlapou hrabala na zemi a tlamou se ohlédla na místo, kde jí držel a kde zaschla její vlastní krev.

Naposledy zavyla a její vrčení opět sílilo. Zuřivé sliny odkapávaly z její velké tlamy poseté hrozivých zubu. Naprázdno zaklapla, až se ten zvuk rozlehl po celé místnosti. A popravdě nechtěl sem teď být ten, co proti ní stojí.

Betelgeus se rychle přeměnil v černého vlka, i když menšího s rudě krvavými oči. Jasmína celá zavibrovala rozčílením a bez žádného výcviku, jenom podle instinktu se na něho vrhla přes půlku místnosti.

Těžká těla vlkodlačí do sebe narazili, až prorazili pod tíhou síly zeď za sebou. Betelgeus je vycvičený zabiják, ale Jasmína má teď výhodu královského rodu. Je silnější. Zuby do sebe naráželi a jeden druhému se snažil dostat ke krku ke krkavici, kde by jí mohl prokousnout. Ale nešlo to, a tak zatínali zuby všude možné. Když se betelgeus otočil mohli jsme vidět velký vytrhnutý kus masa, co mu chyběl.

Tlapy s ostrými drápy svištěli pořád vzduchem, zuby se o sebe naráželi. Zlostné vrčení a zvuk trhajícího masa. V jedné sekundě nepozornosti. Jasmína letí přes celou místnost a hlavou naráží do zdi. Postaví se a třepe hlavou. Betelgeus se v mžiku k ní dostane a zatne se jí zuby do hřbetu a tlapy se jí snaží stáhnout z kůže. Jasmína frustrovaně zavyje a i s ním na zádech se překulí a sundá ho ze sebe.

Zastříhá ušima a v rychlostí větru se mu zakousne do krku a nepouští. V místnosti se ozývá chrčení, kdy se dáví svou vlastní krvi. A pak najednou vše utichá.

A královna vyhrála svůj boj o život.