19 Kapitola

POHLED JASMÍNA:

Vzduch, Prosím potřebuji ten zatracený kyslík, jinak se udusím, proč se mi to děje? Udělala sem snad něco špatně nebo někomu jsem ublížila, že musím snášet takovou bolest. Nedokážu to ani pořádně vysvětlit, je to jako kdyby vám někdo odřezával vaší kůži za živa, a vy se nemohl hýbat tak já si teď připadám.

Pěsti se mi samovolně zatínají vytrhávají kusy trávy ze země a nepočítám už kolikrát se prohnu a kolikrát mi utíká můj řev ani nepočítám. Připadám si jako kdybych se probudila v nějakém hororu.

Ale tohle nebyl žádný film, ale skutečnost a semnou se něco hrozného dělo.

A jako mávnutí proutku to přestalo. Žádná bolest, žádný řev. Konečně mohu otevřít oči pořádně se nadechnout.

Nádech a otevřu oči, ale vidím nějak divně. Co to je? Proč vidím tak daleko, Co to bylo za zvuk? Nakloním hlavu do boku. Chci vykročit, ale padnu na zem a zatřepu hlavou. Sakra co to je?

Podívám se na svoje nohy, ale ty tam nejsou, proboha já mám psí tlapy? No co to sakra je? Zase ta bolest hlavy. A moje oči jako kdyby zalije mlha. Slyším jen ten hlas v hlavě a nic kolem sebe nevidím.

"Lov." Mluví ten hlas pořád dokola. A já běžím. Běžím lesem. Moje tlapy se ponořují do hlíny a přitom to je tak tiše, že to mu nemohu uvěřit. Ale proč je okolo mě pořád ta mlha.

"Zabít." Křičí uvnitř mě hlas znova a já se vrhnu na prvního jelena, kterého vidím.

Krev. Och ano. Chrčím s plnou tlamou krvi a masa.

Maso a krev. To je lahoda. Chci více, více. Teplá tekutina mi stéká hrdlem, jako kdyby to byla nějaká limonáda.

Zacítím nějakou divnou vůni. Zavrčím a hledám toho narušitele, co mě ruší u hostiny. Tohle si přece nesmí nikdo dovolit. Já jsem predátor. Mě přece nesmí nikdo přerušit, Nevím jak, ale nakonec sem poznala ten pach. To šeptání v mé hlavě nepřestávalo a já se najednou ocitla v jeho hlavě. Viděla sem toho tolik. Tolik informaci. Tolik informací, které budu moct využít. Alše jediná věc mě tam zaujme. Dva lidé s korunou. Co jsou ti lidé? A kdo jsem vlastně zač já?

Zatřepu hlavou, už nevím co se to vlastně děje, ale ta neovladatelná chuť stále lovit, je neutišitelná. Rozběhnu se znova lesem, běžím a přidávám na rychlosti a nemůžu uvěřit tomu, jak se cítím volná, volná jako pták, který roztáhnul své křídla, poprvé se naučil létat, svobodu, kterou nechci, aby mi někdo vzal. A tak přidávám na rychlosti, až se všechno kolem mě stává jenom šmouhami. Jestli vím kam běžím tak ne, hlavně že běžím a nikdo mě nechce zastavit.

Mé smysly mě varují, že něco není v nepořádku, ale v hlavě mi stále šeptá hlas, utíkej, lov, krev, hodně krve. Nemohu ten hlas dostat z mé hlavy. Nevím jak dlouho běžím a kde to vlastně sem, ale zastavím se rozhlédnu se kolem sebe okolo, a v tu samou chvílí uslyším zašustěni vzduchem a něco mě píchne do boku otočím za tou bolesti

hlavu všimnu si šipky.

Zavrčím, co to má znamenat, to někdo do mě bude střílet šipky do terče, ale najednou se mi začínají klepat kolena a má víčka jako kdyby těžkly. Ne tohle nebyla šipka na terč, ale tahle šipka byla určena k uspání. K uspání mě, ale proč. Napadne mě poslední otázka, než upadnu do nuceného spánku.

POHLED LEONUSE:

Jako opařený stojím stále na místě. Ještě dlouho dokud se mi neztratila z očí. Proč se nemůžu hýbat?

"Tys jí nechal utéct krucinál?" Vyštěkne na mě Petric a Leeze si lehne na břicho, a pomalinku se ke mně sune.

"Ty debile, myslíš, že asi proč? Vidíš, že se nemohu hýbat ne?" Takže švihejte a snaž te se jí dohonit, než udělá něco, co se jí později nebude líbit." Zakřičím v jejich myslích a oni přikývnou svými tlamami a rozutečou se každý do lesa.

Po celé=m těle mě začne šimrat, jako kdyby po mě lezlo snad několik tucet mravenců, a já si uvědomím, že ona si to neuvědomuje, ale její dar je paralyzovat svého útočníka. A jestli to udělala pouhou myšlenkou, tak zatraceně s tou holkou bude ještě hodně práce. Konečně začnu pohybovat tělem a hned toho využiju a se zavytím se ženu za svou smečkou, která pronásleduje svojí princeznu budoucího královnu vlkodlačího království.

"Tak kde je?" Štěknu na Odettu a ta sklopí hlavu a zakňučí. Něco je tady v nepořádku, proč jsou mí vlci tak nervózní a zároveň plní strachu.

Přeměním se a hned za mnou se přemění Daniel.

"Leonusi máme problém?" Začne a já v lidské podobě zavrčím a ostatní ve vlčí podobě se seskupí k sobě a snaží se vyhnout mému hněvu.

"Zatraceně jak to?"Zakřičím na něho i když toho vzápětí lituji.

"No nevíme jak si to vysvětlit, prostě její pach tady končí." Řekne a já na něho vykulím oči, vždyť tohle není

možné, přece se nemohla propadnout pod zem ne?

"Vůbec nic jste nenašli?"Optám se jích a najednou se přemění Petric. No něco málo ano, ale nevíme přesně co to je za pach.

Vydám se kousek na místo, odkud ten pach přichází, a zlostí zavrčím a rozkřičím se lesem. Ten hajzl.

"Betelgeuz." Zakřičím. Já. Doprdele. Měl jsem to tušit, že ten šmejd znova přijde, ale že si troufne zrovna když je po přeměně, tak to je už opravdu zoufalý.

"Tak to je v prdeli, je po ní." Prskne Petric a já se rychlostí přemístím k němu chytnu ho pod krkem a přirazím ho ke stromu.

"Pamatuj si, že dokud máme naději, tak jí zachráníme, kdyby to mělo co dělat i snaží smrtí." Zařvu mu přímo do obličeje a on pouze přikývne.

"Takže nový plán." Oznámím jim a pomalými kroky mířím zpátky k chatce, je potřeba zvolat další svorky a získat princeznu zpět ať to stojí, co to stojí. Musíme jí dostat domu, ani neviděla království. A já jí to chci ukázat všechno, zaslouží si to. Nikomu nedovolím, aby jí ublížil, a ano hned při první příležitosti jsem zklamal, ale kdo mohl vědět, že ta malá žabka má takový dar, a te´d mě napadá, proč neparalyzovala i toho zmetka?

"No Jasmíno, jdeme si pro tebe." Zašeptám v duchu a dobře vím, že se chystáme na nepřátelské území a krvavá válka o moc začíná.