17 Kapitola

Tak tohle byl opravdu zlý sen. Setřela sem si rukou tvář a zasmála se nahlas, ne počkat oči se mi šokem rozšíří. Tohle není můj pokoj a já nejsem rozhodně doma.

"Jsi vzhůru." Ozve se jeho hlas a já se za ním otočím.

"Tak on to nebyl sen." Zašeptám s hrůzou a rychle se postavím daleko od něho na druhý konec místnosti. Postaví se na nohy a chce se přiblížit, ale zakřičím na něho, ať se nepřibližuje a on se svěšenou hlavou se znova posadí na židli.

"Ne tohle musí být sen, a hodně špatný sen." Argumentuji sama pro sebe potichu a on se uchechtá.

"Ono se ti to zdá směšné?" Zakřičím na něho a mám chuť něco popadnout a omlátit mu to o hlavu, jak sem se proboha dostala do takové situace a pak si vzpomenu, když mluvil o rodičích.

"Ty…ty jsi znal mé rodiče." Šeptnu potichu a sesunu se pozdi dolu a obejmu si kolena.

"ano." Poví jen a já se na něho zadívám.

"Jací byli?" Vyhrknu rychle a pak si uvědomím svojí chybu. Postaví se a přihodí pár polínek do menšího krbu.

"Milovali tě." Poví najednou a já na něho znova vzhlédnu a zahledím se na jeho tvář a vyčkávám, jestli poví toho více.

"A jako vládcové.." zastaví se a zvedne hlavu.

"Byli úžasní. V celé historii královské krve, nebyl takový mír jako za tvých rodičů." Poví a otočí se ke mně zády.

"Jak." Zadrhne se mi hlas.

"Jak se jmenovali." Konečně to dopovím a obejmu si ramena.

"Thomas a Danielle královské krve Darkshadows linie královské rodiny přes 5000 let." Tak teď mi opravdu spadla čelist. To si musí dělat srandu.

"Tohle nemyslíš vážně." Vyskočím na nohu a zařvu na něho. Ze mě si nikdo nebude dělat srandu.

"Jasmíno." Zašeptá bolestně a já se zastavím v kroku.

"Všechno co sem řekl, je pravda." Poví a stoupne si přede mě a zadívá se do mých oči. Zatraceně ten chlap má opravdu krásně oči, ústa. Proboha na co to zase myslím.

"No a co chcete po mě?" Optám se přiškrceně a odvrátím od něho pohled.

"Aby ses vrátila domu. A usedla na své právoplatné místo."

"NE." Povím a on se na mě překvapeně zadívá.

"Ne? Jak to myslíš?" Zeptá se mě a nakloní hlavu do strany, jako pes, který něčemu nerozumí.

"Prostě nikam nejdu. Odveď mě ihned domu. A už tě nikdy nechci vidět!" Chce ke mně jít blíže ale zarazím ho rukou, ne musím mít od něho odstup. Nevím co se to tady děje a nevím jestli chci být toho součásti.

"Prostě mě jenom odveď domu Leonusi!" Přikývne a rozejde se s chaty. Pokračuji za ním a všimnu si všech ostatních rozestoupených okolo ohně.

Rychle sem se od nich otočila dále a následovala bonuse, který mě doufám, vede domů.

POHLED LEONUSE:

Když sem jí odvedl domu a pak se zpátky vracel k táboru stále dokola a znova sem si přemítal tu událost, když odmítla. Popravdě sem doufal, že mi skočí kolem krku a řekne, že to je její splněný sen. Ale ono se stalo přímo naopak. Ale nejsem si jistý, jestli mi věří, no i kdyby neuvěřila, sama za chvilku pozná, že to je pravda a já u toho budu. Cítím to. Její pravé vlčí já se konečně dere na povrch, byla to jenom otázka času, kdy se to stane a nakonec sem rád, že to je teď a né dříve. Aspoň jí s tím budeme moct pomoct.

Ani si nevšimnu, že dorazím do tábora, kdyby mi nepřistála jemná ruka na rameni.

"Všechno jsme slyšeli. Počkej, až se jí to rozmyslí v hlavě, všechno bude jinak." Poví Odetta a já se nuceně usměju.

"To doufám. Je to jediná naše spása. Království potřebuje vůdce královské rodiny. A ona sama až se promění, bude úžasná. Cítím její sílu. Takovou sálu." Šeptnu a odvrátím se.

"Jo vystupuje to z jejího těla tak moc ani sama si to neuvědomuje, ale tou silou dědice nás srazuje na kolena a ukazuje kdo je tady pánem." Poví a zaskočeně sklopí hlavu.

"Cítil sem to úplně stejné, a v její blízkosti sem se přemáhal, abych ihned nezůstal klečet na kolenou.

"Je jako její matka, tolik jí je podobná." Poví zasněně Odetta a vrací se do času před 17 lety.

"NE!" Povím zamyšleně a ona se na mě nechápavě zadívá.

"Ona bude ještě lepší." Povím a usměju se. Jako její hlavní generál a alfa všech svorek to vím.

POHLED JASMÍNA:

Přecházím po svém pokoji sem a tam. Z jednoho kouta do druhého. A myšlenky ty se mi honí takovou rychlostí, že nestihám je ani počítat.

Vždyť to není možné, aby existovali. Je to jenom mýtus?

Zbláznila sem se? Ano určitě ano. Nebo se zbláznili oni a nemají nic lepšího na práci než si utahovat z lidi.

Ale zase co když to je pravda?

Co když opravdu existují?

Plesknu sebou na postel a otočím hlavu směrem k oknu a zadívám se na měsíc.

Nevydržím to a znova se postavím, přejdu k oknu. Otevřu okno a ovane mě letní noční větřík. Je to příjemné. Zvednu hlavu a zadívám se na měsíc, který nádherně září na nebi.

"Co když uvěřím?" Zeptám se ho a tu uslyším zaviti, jako kdyby to byla odpověď na mou otázku. Oči se mi zalijí slzami a můj pohled upoutá ve stínu zářící žluté oči.

"Co to je?" Zašeptám a ono se to pohne a ze stínu vyleze obrovské zvíře. Vlk ale tak obrovský.

"Leonusi?"Optám se ho a nejsem si jistá, ale viděla sem to jasně, přikývnul a přeměnil se na místě. Zadrhl se mi dech.

Opravdu sem viděla, co sem viděla?

Jsem sama doma takže s dupáním vyběhnu z domu a zastavím se před brankou, kde stojí Leonus.

"Chci to vidět!" Promluvím a on mě chytí za ruku a táhne na druhou stranu našeho domu, kde máme dvorek blíže k lesu.

Popravdě ani nepřemýšlím, že mě zase drží za ruku, ale ta jeho příjemně hřeje. Pustí mě přejde kousek od mě. Porozhlédne se kolem sebe dokola a pak v jedné sekundě stojí před mnou uhlově černý vlk. Nemohu dýchat. Musím se nadechnout. Je to úžasné. Vykročím, ale hned se zastavím, Chtěla bych zabořit ruky do té srsti a zjistit jestli je tak jemná jak vypadá.

Ale jako kdyby mi četl myšlenky, pohne se ke mě a já rozpřáhnu ruce před sebou.

Svoje prsty zabořím do jeho srsti a musím říct, že to je ještě lepší než sem si doopravdy myslela. Obejmu ho kolem jeho huňatého krku a hladím ho po srsti. Kýchne mi teplým čumákem na rameno.

A já v tu chvíli vím co chci.

A chci to všechno.