15 kapitola

Pohled Leonuse:

Každý den sem jí pozoroval a už do mě všichni hučeli ať jí vše už řeknu není moc času a ona musí co nejdříve usednout na trůn, ale jak tohle říct někomu, který celý život věřil, že je člověk?

Seděla kousek před mnou s její nejlepší kamarádkou Anettou, kterou právě probírali všechno možné, ale stejnak už není jako dřív. Tři dny se moc neusmívá a já vím proč. Když se probudila, musela být zmatená, co se stalo. Kdyby jen věděla, že za všechno mohl měsíc, který obdivovala.

Byla hodina psychologie a učitel nám vyprávěl různé teorie psychických pout mezi jedinci. Popravdě jsem ho moc neposlouchal, skoro všechnu svojí pozornost sem věnoval Jasmíně a jenom jí.

Najednou zazvonila a tak ukončilo dnešní poslední hodinu školního dne. Pomalu sem si vzal svoje věci a zamířil k Jasmíně se kterou sem se snažil co nejvíce sblížit a tak mi dovolila jí doprovázet domu. A jako pokaždé jsem jí vzal její batoh a ulehčil jí od břemena knih.

Vděčně se na mě mírně usmála a my jsme odešli ze školy směrem k jejímu domovu.

Cesta je tichá a když se na ní snažím nepozorovaně podívat je jiná většinu doby zahloubaná a mírně roztěkaná.

Myslím, že všechno se na ní nese, nejenom útok nepřítele v lese ale i ta příhoda před pár dny při úplňku jí musela úplně odrovnat. Kdybych mohl, hned bych jí řekl všechno a teď, abych to měl za sebou, ale když to na ní vybalím, jak si všichni přejí, tak uteče a už nebudeme mít nikdy šanci.

Zavřu oči a jemně si prohrábnu si vlasy z nervozity.

Sám už z toho začínám bláznit.

Pohled Jasmíny:

Jako vždy, mě doprovází ze škole, ale je to jiné od té doby útoku v lese nevím, co si oněm mám myslet. Hluboce si povzdychnu, protože za chvilku ze všeho ztratím hlavu a co potom. Už tolikrát sem se chtěla zeptat, co to bylo za zvíře. Mě to připadalo jako vlk, ale odkdy mají vlci červené oči a hlavně tak rudé červené oči. A jak je možné, že ty samé oči se mi zdály ještě před tím, než mě napadl. A co se to sakra děje? Proč se všechno začalo dít, když do města přišel on a jeho parta? Proč bydlí v lese v chatce na samotě?

Už pár dní mám prostě takový divný pocit, jako kdyby bylo ticho před bouří. A nejenom že se mi poslední dobou stávají divné věci, ale já se cítím i divně a občas to je horší a horší, ale proč je to tak. Je zvláštní jak celý život sem se nebála ničeho a nikoho, žiji s milujícími rodiči kteří mě milují a i když moc pracují a já je málo vídám, vím, že mě milují nade všechno.

POHLED LEONUSE:

Zastavíme u její branky a ona se na mě lehce usměje a natáhne ruku. Prvně to nepochopím a pak si vzpomenu, že držím její batoh s věcmi. Podám jí ho a rozejdu se pomalu ke začátku lesa, když se ozve její hlas.

"Jednou si o tom musíme spolu promluvit." Zastavím se kývnu na ní a dám se zpět na chůzi do lesa a hned jak se ztratím ve stínech lesa, vlkodlačí rychlostí přemístím do našeho provizorního tábora.

"Tohle mi byl čert dlužen." Zašeptám si sám pro sebe a batoh odhodím kousek od všech ostatních a ti se na mě jen se zájmem podívají a zakroutí hlavou.

Jediný Petric se rozesměje. Otočím hlavou a zadívám se na něho s naštvaným výrazem.

"CO?" Štěknu rozzuřeně na něho a on se jen postaví a zakroutí hlavou, otočí se snaží se odejít ze smíchem. Tak tohle mě rozzuří ještě více. Jak si tohle může dovolit. Ano jsme kamarádi, ale především jsem nejvyšší alfa samec a on musí projevovat úctu před mnou.

"Zastav a hned se vrať!" Rozkážu s vrčením a tónem alfa samce, takže tohle musí uposlechnout. Zastaví se, otočí se, ale pořád má na obličeji úhrn posměchu což mě ještě více rozzuří. Všichni ostatní vědí, že je zle nepatrně jim z krku vychází kňučení v lidské podobě a Austin přímo kňučí ve vlčí podobě.

"Co máš za problém Petricu?"Zařvu na něho z blízkosti.

"Já." Ukáže na sebe jako by nic a cítím, jak mi začíná měnit ruka na vlčí drápy a moje oči musí se měnit do vlčích. Začíná si všímat změny a mírně couvne, ale pak se znova narovná a neuprostně se mi zadívá do očí.

"Jsi suchar."Začne a já vydám zuřivé vrčení přes hrdlo.

"Už dávno jsme mohli být na vlčím království a cvičit jí k boji místo toho tady věčně vysedáváme a kamarádíčkujeme se s princeznou a hrajeme s ní ty její hry, jen pro její bezpečí, ale co naše bezpečí?." Křičí na mě a moje tělo se třese v záškubech, jak se chce proměnit potrestat ho.

"Shodli jsme se na tom všichni, že počkáme, že ty jsi netrpělivý debil, za to nemůžeme." Povím až moc nízkým a varovným tónem. Ušklíbne se a řekne.

"Jo debil. To říká ten pravý." A tohle byl pro mě ten zlom bodu. Rychlosti sem se přeměnil a on také. Zbytek smečky se shromáždili u sebe a kňučeli bolesti, cítili, že alfa samec se zlobí a přitom se dívali, jak se na sebe vrháme s Petrem. Má se jenom bránit, ale že on i útočí, mě to mohlo napadnout už tehdy, vždy sem věděl, že je ambiciózní a vždy si přál být ten nejlepší, ale až tak moc. Sem nevěděl. Jediná výhoda. Nikdy nepodceňujte svého kamaráda.

Občas se vám může stát, že může být tím nejhorším nepřítelem.

Naštěstí moje kvality přesahují a, i když si to nikdy nechce přiznat nemá šanci, jen tak sem se nestal Nejhlavnějším

nejsilnějším Alfa samcem pro nic za nic.

Naráželi jsme do sebe zuby a kousali do ocasu či noh snažil se jít, stále po krčí tepně, ale vždy dělal a tím, že se snaží do boje zapojit trochu nenávisti. A tak sem využil příležitosti, přejel sem mu tlapou přes tlamu a tak mu zanechal škrábanec u okna a povalil ho na zem a přilehl, zakousnul sem se mu do krční tepny a mírně zmáčkl.

Pořád sebou škube, ale nakonec přiznává porážku a stává se znova podřízeným. Seskočím z něho a přeměním se. Utřu si zašpiněné ruce a zadívám se na něho, který leží už v lidské podobě a kouká do země.

"Příště mě radši poslechni Petricu. Jsi můj kamarád, ale i tak máme hranice." A s těmi slovy sem odešel se umýt do chatky.