14 kapitola

Uběhl týden od incidentu z lesa a opět sedím v pokoji na parapetu u okna a koukám na zapadající slunce na obzoru a přitom přemýšlím, co všechno venku je. Teda myslím ty nadpřirozené bytosti.

Zasměji se sama sobě, ale jak to vysvětlit. Vždy sem věřila, že je nemožné, aby lidský druh byl samotný na zemi či galaxii. Vždyť musí existovat i jiné stvoření kromě nás a zvířat.

Zavřu oči, když je znova otevřu zdá se mi, že sem viděla rychlou černou čmouhu, která se prohnala po ulici před mým domem. Já už snad blázním. Všude vidím čmouhy a ty zatracené červené oči se mi stále zdají. Co se to semnou jenom sakra děje?

Promnu si čelo a znova se zaměřím na ulici. Nic nikde nikdo všude je prázdno. Slunce už úplně zapadlo, když otočím hlavu na stranu, tak vidím malý odlesk měsíce, který bude krásně zářit, až bude tma a bude jako tajemný strážce na obloze mezi hvězdy, který hlídá, aby byli všechny na svém místě.

Nevím, jak dlouho tady stále sedím a koukám na nebe, které už s černalo a ukazuje všechnu svou krásu v podobě

měsíce a hvězd. Nemůžu od nich odrhnout oči, nedokážu to ani popsat, jako kdyby mě měsíc vábil, abych tančila při jeho světle. Pokušitel.

Zhluboka se nadechnu a zatlačím ty zvláštní pocity, když se dívám na měsíc.

Otevřu oči a můj pohled opět padne na něho. Pozorně se na něho zadívám všimnu, že je úplněk, protože se měsíc změnil na jasné bílé kolo. A když se zadívám okolo, nejdou už vidět žádné hvězdy, jelikož je úplněk úplně ozařuje.

Je to nádherný pohled. Slezu z parapetu a postavím se na nohy k oknu a zadívám se na to krásné bílé světlo.

Jako vždy to je ta nejkrásnější věc co sem kdy viděla. Ale něco zvláštního se semnu děje. Proboha co to je?

Zvednu ruku a na ní dopadne měsíční záře a v ní vidím jak se mi celá ruka začne třepat, ale když dám tu ruku pryč je všechno v pořádku.

Zakroutím hlavou a teď se dostaví křeč do žaludku. Spadnu na kolena a ruce si tlačím do břicha. Je to zvláštní tohle je jiná bolest než kterou znám. Tohle je bolest, jako kdyby mi chtěla střeva žaludek odcestovat do teplých krajin.

Co se to děje?

Co se to semnou proboha děje?

Postavím se na nohy a cítím, že se z nich stalo želé sotva stojím. Zapřu se o parapet a zadívám se na úplněk. Zhluboka se nadechnu a vydechnu a jak bolest přišla tak odešla.

S oka mi ukápne jediná slza bolesti a já si jí utřu i spotem z čela. Jsem ráda, že to zmizelo, ale pořád mám divný pocit, že není něco v pořádku. Tohle nebylo obyčejná bolest břicha. Opravdu sem si připadala, jako kdyby mi chtěly střeva žaludek vytratil s těla. Opatrně se posadím a znova se zadívám na měsíc.

"Copak mi to děláš?" Zašeptám na ten kulatý útvar na nebi. Který mi bohužel neodpoví a ani nemůže. Zakroutím hlavou a vyskočím z okna na podlahu. Mám sucho v krku, zajdu si do kuchyně natočit vodu. Vezmu sklenku z nočního stolku a rozejdu se ke dveřím. Jsem snad v půlce pokoje, když mě znova zachvátí stejná bolest a možná větší, ale na jiné části těla a to na páteři. Co se to děje.

Sklenka mi padá z ruky a jako zpomalený film jí pozorují, jak letí k zemi a tam se rozbíjí na tisíc částic, které se rozletí na všechny světové strany.

Snažím se moc nehýbat a doufat, že ta bolest sama zmizí, ale pěkně se mílím zahrne mě to ještě větší bolest a já znova spadnu na kolena a ruky mi padnou na podlahu, do kterých se zařezávají střepy ze sklenice a já pozorují jak se podlaha mírně zabarvuje červeně, ale zvláštní necítím tuhle bolest, ale tu v zádech. Je to neuvěřitelné. Chci, aby to skončilo, ale tohle je moje zbožné přání.

Prohnu se v zádech jako kočka. A ucítím zapraskání.

"Pane bože." Zakřičím bolesti a z dálky uslyším bolestné vlčí vití jako, kdyby rozuměl mojí bolesti, co teď prožívám.

Rozpláču se a moje slzy se míchají na zemi z krví, která mi teče z ruk. Musím se znova prohnout, protože mě to stále nutí jít do kočičího hřebu. Co to je. Kdo mi co dal do jídla nebo do pití. To mě snad někdo otrávil nebo co?.

"Prosím, ať už to skončí." Skučím bolestně a ruky se střepy zařezávám do parket na zemi, až po nich zůstanou rýhy od drápu. Nevěděla sem, že mám takovou sílu. Ale ono je pravda, jak člověka něco bolí nebo se snaží dostat z nebezpečí, síla se objeví. A tak jako mávnutím proutkem zase bolest odchází, ale já padnu unavená na zem a zůstanu ležet a ztěžka oddychovat nemám sílu na to, abych se zvedla. Co se to proboha dělo? Nevím jak, ale usínám ve stejné poloze, jako jsem spadla.

Pohled Leonuse:

Stojím před jejím domem v ústraní mezi protějšími a koukám na ní jak sedí v oknu a kouká se zaujatě na měsíc, Ano, jak by ne. Úplněk. Naší rasu k němu vždy všechno táhlo. A i když o tom neví, podvědomě ano.

Najednou se zamračí a zmizí z okna a jen uslyším, jak spadne na kolena a zhluboka dýchá. Samozřejmě. Její tělo bojuje s vlčí podstatou, která se chce dostat napovrch, která je už dlouho pohřbená a o které ani nemá tušení.

Poslouchal sem a bylo mi líto, že jí nemůžu dát do svých paží a uchránit jí od bolesti. Přeměnil jsem se a utíkal k lesu, když sem uslyšel tříštící se sklo a její výkřiky bolesti, když jí praskala páteř, byl to nejhorší zvuk jejího pláče, co jsem zažil. Bolestně vyju na měsíc, aby ušetřil její trápení. A přitom oznamuji ostatním co se děje. Pak najednou jak plakala a křičela bolesti, utichla. V hlavě se mi promítl ten nejhorší scénář. Přeměnil sem se zpět na člověka, rozběhl se zpět k jejímu domu, rozhlídnul sem se, jestli mě někdo nevidí a vyskočil sem do

jejího okna. Ten obrázek byl hrozný, ležela v krvi a střepech na podlaze zkroucená. Věděl sem, že nebyla šance, aby se probudila, vzal sem jí do náruče a opatrně jí přenesl do postele. Odešel sem do koupelny a vzal teplou vodu a obvazy a hadr. Ošetřil sem jí, musela být hodně vysílená, že nic necítila. Pohladím jí po tváři, když byl konec všechno sem uklidil a zadíval se na mojí princeznu, která ani o tom neví, ale je výjimečná a pro náš druh poslední svého rodu.

Dám jí poslední pohled a tak jak sem přišel sem zmizel do stínu noci.