13 kapitola naštvaný

Leonus:

Nemohl sem to vydržet. Když mi omdlela v náručí jako ovadlá květina. Vzal se jí do náruče a utíkal v lidské podobě k našemu tábořišti. Když sem jí držel v náručí tak i přes oblečení mě hřála její teplá kůže a tak krásně voněla po jasmínu což je její jméno. Aspoň vím, odkud má to jméno, Královna se inspirovala její vůni po kytce.

Její povadlé tělo mi zůstalo v náručí a hned jak sem dorazil, všichni ze smečky se kolem mě shlukli a koukali na mě vyděšeně.

"Nechte toho, já jí nic neudělal a doneste deky!" Zakřičím na ně, nemůžu vydržet ten jejich pohled.

Pak už toi vše jde jak na běžícím pásu Leeze donese deky a chlapi rozdělají oheň.

Jemně jí položím na deky a opatrně ji ošetřím ránu, kterou má na ruce od něho. Snažím se opatrně. A pak vedle ní prosedím několik hodin a stále na ní koukám. Ale myslel sem si, že vše půjde lehce, ale tohle byl omyl aby se do toho Odetta nezačala míchat.

Mírně na sebe ječíme, ale ona to už přehání zvyšuje její hlas až to už přesáhne únosnou mez jediný co uslyším je.

"Ale tohle nemůžeme." Křičí na mě už moc hlasitě a já to nevydržím.

"Zmlkni a poslouchej mě." Vrátím jí stejným tónem.

"Je zraněná od něho musíme jí to říct." Ach tak tohle neměla říkat, už vidím pomalu rudě a celý se třesu zlobou.

"Ne! Teď ne. Není to nic vážného. On jí nemůže nakazit. Nezapomínej kdo je.!" Povím jí mírně šeptem skrz zuby, musím se začít ovládat, jinak to neskončí dobře.

"Tohle není správné Leonusi." Zakřičí naposled zamnou než odejdu, on ní.

Mířím zpátky do lesa a potřebuju se odreagovat a trochu zklidnit nebo tu Odettu roztrhám na malé kousíčky. Zhluboka dýchat. Nádych-výdych. Nádych-výdych. Pořád si to opakují, až se pomalu začínám uklidňovat.

"Co to děláš?" Ozve se Petricuv hlas za mnou a já se neotočím.

"Odejdi a nech mě být." Řeknu už trochu klidněji, ale jako vždy to by nebyl on, aby něco neřekl a nešel pryč.

"Nikam nejdu." Poví rozhodně a ve mně zase bublá vztek. Otočím se na něho a zakřičím.

"Vypadni zpátky do tábořiště a dávej pozor na princeznu, to je rozkaz." Zakřičím a otočím se k němu zády a znova se rozejdu hlouběji do lesa. Doufám, že už nikdo z nich není tak blbej, aby mě pronásledoval.

Radši to zkontroluji. Nadzvednu hlavu a zavětřím na všechny strany. Pak se zaměřím na mozkové vlny mé svorky a zjistím jejich umístění. Díky bohu všichni jsou v tábořišti nebo okolo něj.

Teď je ten čas. Proměním se a vyrazím neznámo kam. Hlavně abych se uklidnit. Nemůžu jí být nablízku, když se neovládám. Běžím lesem velkou rychlostí. Listy mi pod tlapami odletují nad náporem větru a najednou to ucítím. Odetta mi posílá signály obrazy Jasmíny.

Je vzhůru je vyděšená. Proboha otočím se a chci se vrátit. Musím jí chránit za každou cenu i před vlastními lidmi.

Kdyby jen věděla, jak by stačilo říct jedno slovo a oni by poslechli každý její rozkaz. Ale je zvláštní, že to necítí to

spojení každý královský má v sobě určitý dar a plus ještě spojení se všemi vlky co patří ke královskému rodu.

Otočím se a běžím co nejrychleji zpátky k chatě a zpátky ke své princezně. V hlavě se mi ukazují obrazy jak Jasmína se krčí u stromu a Odetta se jí snaží tišit. Nakonec se jí to povede a ona jí začne mírně důvěřovat. Dostanu se až k chatce, ale sem schovaný trošku dále, aby mě nemohla vidět, ale já jí vidím dokonale.

Smečka ucítila svého alfu samce a tak sou ostražití a podvědomě čekají na svůj rozkaz. Sednu si a stále ve vlkodlačí podobě naslouchám a koukám jak se Odetta a Jasmína baví u ohně a Odett jí čistí znova ránu na ruce a v mé hlavě se najednou ozve Odetty hlas.

"Měly by jsme jí to říct." Sdělí mí její hlas a já zavrčím. Tak aby to slyšela jenom smečka. Díky tomu, že Jasmína vyrůstala mezi lidmi má potlačené všechny vlkodlačí půdy. Všechno co by jako vlkodlačí dívka měla zvládat už od mala. No a teď sedí tady a ani neví s kým tu je.

To pouto co mají královští vlkodlaci je přirozené, ale ona jako kdyby vůbec nebyla ta kterou hledáme. Strávila teď s námi několik hodin a už by se mělo to pouto probudit. Proč se neprobouzí?

Co musíme udělat, abychom ho probudili? Vím, že se mi krátí čas a brzo jí to budu muset říct.

Ale mám strach. Ano slyšely jste dobře Já Leonus mám z něčeho strach.

Bojím se, že uteče a uzavře se do sebe a už nikdy jí nedostaneme do světa, kam patří. Najednou s pozoruju, jak otočí hlavou na směr, kde sedím. Jako kdyby mě viděla, ale to není možné. Dívá se na místo tak upřeně a po chvilce zatřepe hlavou a obrátí zpět pozornost na Odettu a Petrica.

Koukám na ní a mírně mě bodne v hrudi žárlivost. Že tam nemůžu být. Zatím se neovládám a bojím se své reakce před ní. To by ještě chybělo, abych se přestal ovládat a přeměnil se před ní teď.

A je to tady odchází zase domu a Petric jde s ní, poslal sem mu rozkaz, aby se dostala v pořádku domu. Jdou pomalu lesem a já jdu potichu za nimi a nemůžu z ní spustit oči. Najednou má pozornost patří jenom jí a doufám, že teď nepřijde žádný útok, protože se nedokážu soustředit na nic jiného.

Probudili se ve mě neznáme city k dívce, která je v našem světě tak vysoko postavena, že já nemám ani právo na ní myslet jako na dívku. Dokud budou zákony a ona je nezmění, vždy pro mě bude nedosažitelná a já se můžu jen dívat jak stále kvete v nejkrásnější stvořeni co jsem kdy viděl.