12 kapitola nevolnost

Pohled Jasmína.

Tma. Všude samá tma a v ní mě pronásledují dvě červené oči. Křičím, Oháním se rukama a utíkám ve tmě, co se dá, ale ty oči jsou mi pořád v patách. Najednou Narazím ve tmě, jakoby do stěny nevidím nic, ale ty oči jsou čím dál blíže a v tichu se ozve smích.

"Vždycky tě najdu." Vysloví to někdo se smíchem a ten se ozývá a čím dále více zvyšuje na hlasitosti, až si musím přikrýt uši.

"Dost" zakřičím a padnu na kolena.

Když tu najednou jakoby tma začala ustupovat a já najednou cítím, že ležím na něčem měkkém a přitom tvrdém.

Ozývají se zvuky kolem mě. Schválně si nechám zavřené oči a začnu naslouchat zvuky a hlasy kolem mě. Proboha kde to jenom sem a co se semnou stalo? Pokládám si otázky a začnu pravidelně dýchat, aby nikdo nepojal podezření, že sem vzhůru.

"Ale tohle nemůžeme." Křičí ženský hlas a já ničemu nerozumím.

"Zmlkni a poslouchej mě." Vrátí jí stejným tónem hlas, který je mi velmi povědomý.

"Je zraněná od něho musíme jí to říct." Tak teď se mi trochu zadrhl dech. Vždyť oni mluví o mě.

"Ne! Teď ne. Není to nic vážného. On jí nemůže nakazit. Nezapomínej kdo je.!" Poví už poraženým hlasem a slyším šoupání nohou daleko od mě.

"Tohle není správné Leonusi." Zakřičí jméno chlapce, který se mi líbí.

Sakra o čem to mluvili. A co se děje. Šokem na vyslovené jméno otevřu rychle oči a rozhlédnu se kolem sebe.

Najednou vedle mě stojí žena.

"Tak šípková panenka se nám probudila." Poví hlas ženy, co sem slyšela, ale teď jí můžu zařadit i obličej.

Nad tím oslovením jenom zakroutím hlavou a najednou mi projede bolest v ruce. Kouknu se na ruce a tu to uvidím tři červené rýhy od drápu a mě se najednou před očima vrátí všechny obrazy hrůzy, co se mi stalo.

Vsedě se začnu šoupat od ženy co nejdále. V obličeji mám vepsaný výraz bolesti a strachu. Kde to jenom sem. A jak dlouho tady jsem.

"Klid děvčátko, jen klid. Tady ti nikdo neublíží." Poví žena klidným a vroucným tónem a pomalu ke mně napřahuje ruku.

"Hey Odetto." Zavolá něčí mužský hlas a tu z po za rohu vyhoupne mužská postava. Když si ho prohlédnu, mám ještě větší hrůzu a na těle mi projede husí kůže.

"Ale koho nám sem čertí nesou. Princezničku." Poví výsměšným hlasem a usmívá se na mě. Znova strachy začnu šoupat do zadu ale najednou zády narazím do stromu. Strachy se stočím do klubíčka na zem a bojím se, co se stane dále.

"Tys tomu dal Petricu. To ti Leonus nepoděkuje." Poví žena jménem Odetta Zvednu hlavu a a zadívám se d očí Odetty

"Klid drahoušku tady ti nikdo neublíží. A toho neandrtálce si nevšímej." Poví láskyplným hlasem, že můj strach jde do úzadí., ale jsem stále na pozoru.

Jde ke mně pomalu a ruku dopředu s dlaní nahoru když už má ruku kousek od mě zastav a čeká. Stále se mi dívá do oči. Po chvilce uvažování nakonec položím svoji dlaň do její.

"Tak je to správně neboj se." Mluví stále na mě něžně a můj strach už není. Odetta mě vytáhne na nohy a já jí vděčně obejmu. Stisk mi vrátí a pak se lehce na mě usměje.

"Pojď, zahřeješ se a něco sníš." Poví a vede mě k ohništi před dřevěnou chaloupkou. Kde to jenom sem? A kdo jsou ti lidi a odkud znají Leonuse?

Usadím se a kukám kolem sebe.

"Kdo jste a kde to jsem?" vyslovím konečně a žena se usměje, protože slyší poprvé můj hlas.

"Pěkně po pořádku." Poví akčně na muže kousek od ní.

Muž si usedne na druhou stranu od mě, ale stále mlčí jen si mě tiše pozoruje a mě tím přidává na nervozitě..Jakoby četl myšlenky se mírně rozesměje. A já celá zrůžovím. Sakra co to je za místo.

Odetta si usedne naproti mně a položí mi do ruky horký šálek čaje.

"Jsem Odetta a tohle je můj manžel Petric. Jsme nevlastní rodiče Leonuse. Žijeme tady v lese kousek za městem a včera tě donesl Leonus k nám, protože tě napadl vlk." Poví a stále se mi dívá upřeně do očí. Vlastně oba se na mě koukají jako by čekali, že vytáhnu králíka z klobouku.

Přimračím se a pozorně si je prohlednu Oni dva a už jsou rodiče. Vždy´t jim muže být sotva 25 nejvíce.

"Kolik vám je let." Zeptám se a stále se mračím. Žena se uchechtne a pak jemně přikývne. "Nám oběma je 24 let." Řekne a ukáže na sebe a na muže kousek od ní.

No pořád mi to vrtá hlavou, odkud mají Leonuse, ale to má času dost.

"Musím jít domu." Povím a rychle se postavím, ale najednou se mi zatočí hlava ajá si musím zase sednout.

"Sakra. Co se to semnou děje?" Zeptám se a v otázce pozvednu oči na ženu. Jen zakroutí hlavou a stále mě pozoruje.

"Budeme ti muset tu ránu znova vyčistit a zkusit obvázat." Poví zamyšleně, až se žene do dřevěného přístřešku za ní. Když po chvilce dojde, nese sebou vekou lékárničku. Ach tak tohle opravdu nemám ráda.

Posadí se ke mně a moji ruku položí na své nohy a začne ji opatrně čistit a já nechutí bolestí křivím tvář. Tak tohle mi chybělo. Když je vše konečně doděláno tak se znova zkusím postavit.

"Musím jít domu. Rodiče budou mít obrovský strach." Povím a najednou mi je rodičů líto. Zadívám se prosebně na Odettu a ta pak jen kývne na Petrica.

"Doprovodí tě domů. A buď opatrná," vysloví jen a pak mi jen zamává a odejde do domu. Pomalu se rozejdeme a já se nechám vést a pořádně se rozhlížím kolem sebe dokola, abych si to vryla do paměti. Pak si vzpomenu.

"Kde je Leonus." Optám se muže po mé pravé straně. Jen pokrčí rameny a zadívá se dopředu.

"Musí plnit svoje úkoly." Poví a mírně se uchechtá." Na to už nic neřeknu a ponořím se do svých myšlenek. Konečně dorazíme před můj dům, tam se spolu rozloučíme a já mu ještě jednou poděkuju. Jen to odmávne a rozejde se zpátky k lesu.

S malou dušičkou otevírám vchodové dveře, a čekám jak na mě vystartují rodiče, kde jsem. Ale mé překvapení je, že v celém domě je zhasnutá všude je tma.

Rožnu a zajdu se podívat do kuchyně, tam mě čeká lístek.

"Zlato odjeli jsme k babičce. Vrátíme se v pondělí ráno. V lednici máš jídlo na dva dny. Milujeme tě. Máma a Táta."

Tak nakonec všechno dobře dopadlo, oddechnu si a zajdu do koupelny, kde se svléknu se z těch odporně špinavých věci a napustím si vanu plné horké vody. Dám si pozor, abych si nenamočila obvaz, a pořádně si za relaxuji. Když už mám po těle scvrklou kůži, vylezu z vany a zabalím se do velké osušky. V pokoji se osuším a převleču do pyžama. A zalezu si do postele, kde budu doufat, že brzo usnu do říše snů plné jednorožců a pěkných věci. Opravdu to potřebuji. Zívnu si a pomalinku zavírám oči propadám se do říše snů.