11 kapitola boj

Pohled Jasmína.

Rychle uběhnul celý školní týden a teď je Sobota ráno. Nemůžu se dočkat pondělí, až ho znova uvidím.

Jen když se mě dotkne tak mi hoří celá kůže, ale ne tak doslovně, ale příjemně. Sedím v pokojí a nevím co dělat. Z kuchyně slyším rány naklepávání řízku na oběd.

"Co se děje?" mamka se dnes činí, pomyslím si. Ona už nepíše tu svou práci?

Leonus. Opakuje se mi jeho jméno stále a stále dokola v hlavě. A jeho oči mám stále před očima.

Podívám se na hodiny a zjistím, jako kdybych se zasekla v čase a uplynuli dvě hodiny.

"Pane bože." Řeknu nahlas. Zvednu se ze židle a protáhnu své ztuhlé tělo. Narovnám se a pomalou chůzi jdu do kuchyně na oběd. Nebudu čekat, až mamka zavolá.

Sednu si za stůl a koukám na mámu, jak dělá poslední úpravy. Otočí se a zadívá se na mě s úsměvem.

"Zlato." Řekne jen a přijde ke mně blíže a pohladí mě po tváři. Její ruka je tak jemná a teplá a já z ni cítím tolik lásky.

Nandá jídlo na talíře a postaví jeden před mě. Táta jako obvykle je ve své kanceláři a pracuje na případu, pomalu si nevzpomínám, jak vypadá.

"Dobrou chuť." Poví mamka a zářivě se na mě usměje. Roztáhnu svá ústa do širokého úsměvu a ten jí vrátím.

"Dobrou," odpovím a pustím se do bašty co připravila.

Když dojím objet, talíř po sobě umyju, vyjdu zpátky do svého pokoje. Přece musím vymyslet, co budu dělat.

Škoda, že nemám číslo na Leonuse. Rozhodně si v pondělí musím od něho zeptat číslo, abych mu mohla popřípadě napsat.

Zadívám se na hodiny. Co budu dělat celý den? Řeknu si v duchu a přejdu k oknu a otevřu okenice a do pokoje se prožene příjemný chladný vánek. Když tu mě to napadne.

"Vyjdu na svojí oblíbenou louku." Výsknu radosti a poposkočím si. Ano , ano mám pořád strach z lesu, ale přece se nemůžu do nekonečna před nimi schovávat.

Rychle vletím ke své skříni a vyházím potřebné oblečení do lesa. Když už mám vše na posteli, ještě to naposled přejedu očima a zkontroluji, jestli mám všechno. Když sem spokojená.

Obléknu si vše na sebe a ze stolu vezmu svůj blok a různé tužky na kreslení. Mám chuť opět něco namalovat. Tak dlouho sem nic nenamalovala.

Udělám poslední úpravy před zrcadlem, když sem spokojená vezmu všechny věci a dám si je pod paži vyjdu z pokoje. Nazuji boty a vyjdu do odpoledního mírně slunečního dne.

Jdu po chodníku kolem domu směrem k lesu. Pomalu se blížím a za chvilku stojím na sluneční straně před cestičkou mířící do lesa.

Rozhoduju se, jestli vejít nebo ne. Koukám kolem sebe a pak zakroutím sama nad sebou hlavou.

"Sakra. Jsem velký strašpytel." Povím, sama sobě nahlas a posléze se zasměju. Podívám se dolu a zjistím, že mám nohu ve vzduchu.

Už jenom kousek. Malilinkej kousíček. Anooooo. Je to tam a moje noha stojí v části kde slunce už nesvití.

Konečně překonala sem svůj strach a mé nohy mě vedou, poznáme cestičce v lese. Občas protrhne menší šero paprsek světla a krásně osvítí listí nebo jehličí na stromech.

Jdu cestičkou a pod paží si nesu potřebné věci, prozpěvuju si známou písničkou a koukám se kolem sebe dokola. Je to tak nádherný pocit, že sem opět tady.

Konečně dorazím na svou oblíbenou louku, kde jsou poslední zbytky lučních kvítí. Položím všechny věci na zem a znova se postavím a napřáhnu ruce nahoru.

"Ano." Zakřičím do nebes a zatočím se dokola šťastná, že sem tady. Kdyby mě někdo viděl, myslel by si, že sem blázen a já se teď i tak cítím.

Za zvuku s mým smíchem se svalím do trávy s kvítím a zadívám se a nebe. Takový dobrý pocit sem měla naposledy ve chvílích kdy trávím s Leonusem.

Posadím se a rozhlédnu se kolem sebe dokola, co mohu z té krásy před sebou namalovat. Když najdu svůj cíl, ulehnu a lokty se zapřu o zem a položím před sebe skicák a tužky.

Čas plyne rychle a než se naděju, stmívá se a já mám divný pocit, jakoby mi někdo dýchal na záda, ohlédnu se, ale nikdo tam není. Pozvednu skicák a zadívám se na svůj výtvor. Je to dokonalé. Sesbírám si všechny věci a vydám se na cestu zpět domu. Pozvednu hlavu a podívám se na nebe. Budu si muset pospíšit nebo půjdu ještě za tmy po lese.

"brr." Oklepu se vzpomínkou z lesa a přidám do kroku.

Jsem snad v pulce cesty od louky k domovu když náhle uslyším někde vedle sebe prasknout větvičku zastavím se šokem a zadívám se pod sebe, ale žádná větev, která by tenhle zvuk měla dělat není pod mnou.

"Sakra." Povím roztřeseně a znova se vydám, ale ještě rychlejším tempem srdce mi divoce buší strachy a mé ruce s věci se třesou tak moc, že sem ráda, že jsou ještě pohromadě a ne někde vysypané.

"Křup." A další. "křup, křup." Čím víc přidávám tím více se zamnou ozývají praskající větvě. A tu náhle bum.

"AU." Zakřičím a bolesti mi vyhrknout slzy. Ležím břichem na zemi obličej mám položený jen napůl na zemi. Mé oči jsou zavřené a mé tělo svírá strach a hrozná bolest. Na krční kůži cítím teplý dech a na zádech mám těžké tlapy zvířete. Otevřu mírně oči a strachem je opět zavřu.

"Pane bože." Pomyslím si v duchu tohle je zase moje noční můra.

Při zemi mě svírá těžký černý vlk s červenýma očima a prudce na mě dýchá.

"Tak tohle je můj konec." Řeknu si hořce, že já sem chodila. Sakra, sakra, sakra. Nadávám si do všech různých jmen přitom se loučím se všemi, které mám ráda.

Na krku zacítím teplou a tekutou hmotu, jak té bestii odkapávají sliny. Třesu se jako ratlík naporážku a slzy mi odkapávají po lících na chladnou hlíněnou zem. Loučím se ze životem. Když křečovitě držím oční víčka. Všimnu si, že najednou mám lehká záda. Otevřu oči překvapením.

Slyším zvuky boje a pokřikování. Rychle se postavím a rozhlédnu se kolem dokola za zvuky a tu náhle přimrznu šokem a údivem najednou.

S černou bestii bojuje muž s holýma rukama. Je to nevídaný obrázek. Vím, měla bych vzít nohy na ramena, ale prostě nemůžu jako bych najednou měla nohy ze železa. Koukám na tak nevídaný obrázek před sebou. Když muž pokřikuje na zvíře a drtí mu čelisti. Vlk kňučí bolestí a následně muže pokouše.

Co to sakra je?

Nemůžu odtrhnout oči od toho. Ale po chvilce si uvědomím, v jaké to situaci vlastně jsem. Pokleknu a snažím se sebrat všechny věci, co mi popadaly s pádem na zem.

A když vzhlédnu, uvidím toho, koho bych v životě tady nečekala.

Přímo před mnou bojuje s obrovským vlkem Leonus.

"Pane bože." Pomyslím si, vůbec bych ho nepoznala. Kdybych ho neviděla najednou z boku.

Boj je u konce. Černý vlk utíká neznámo kam. A Leonus zády ke mně těžce oddychuje. Opatrně se otočí a zírá do mých vyděšených očí.

"Kdo doopravdy jsi?" rozkřičím se na něho, protože nemůže být normální, aby bojoval takhle s obrovským vlkem,

takových rozměru, že by neměl existovat.

Zvedne hlavu. A znova se na mě zadívá. "Jsi zraněna." Poví jen a pomalu se sune ke mně.

Podívám se na sebe a opravdu levou ruku mi hyzdí tři dlouhé červené rýhy od drápu. Které stále krvácejí.

Vzhlednu a můj zrak se klíží a já upadám za zvuku jeho hlasu z dálky pomalu do tmy.