10 kapitola - upír

O týden později.

Pohled Leonuse.

Uběhnul týden, co chodím do školy a čím více se sbližuji s princeznou. Docela překvapivě zjišťuji, že máme hodně věcí společné.

Je pátek večer a zrovna je na hlídce Petric, který hlídá u domu jasmíny. Za dobu co jsme tady se Betelgeuz nevrátil, alespoň jsme ho neucítili. Sedím na provizorní židli a koukám se do plamenu ohně. Nakonec jsme našli uprostřed lesa starou a opuštěnou chaloupku, kde nakonec počas téhle mise bydlíme.

"Jak dlouho ještě." Zeptá se mě Odetta.

"Co myslíš?" vrátím jí otázku a dělám, že nevím, na co se ptá.

"Nedělej debila. Jak dlouho ještě budeme muset chodit kolem horké kaše. Než se přivede naše princeznička." Vyplivne to s opovržením.

"Odetto." Zavrčím na ní a stoupnu si, protože tohle chovaní se mi vůbec nelíbí. Pod tíhou mého hlasu se mírně předkloní a dá ruce do obranného gesta.

"Nevrč, prosím, vždy se mi zježí i ty poslední chloupky na těle." Odpoví s kňučením.

"Tak mě neser. Je to budoucí královna a tvoje bude taky, tak se chovej s respektem. Dobře víš, že musíme pomalu, sama si to tehdy říkala, jinak uteče." Řeknu a otočím se k ní zády a zvednu hlavu a zadívám se na hvězdy, které dnes září jako nikdy jindy.

"Nedovolím, abychom jí znova ztratili." Dořeknu a odejdu do stínu lesa.

"Musím se proběhnout." Zašeptám do noci sám sobě. Ani nečekám a dopadnu na všechny čtyři tlapy. Zvednu jednu a začnu si prohlížet barvu mé srsti. Obyčejní vlci vidí černobíle, ale díky bohu my nejsme obyčejní vlci a vidíme barevně. Mé vlčí oko vidí všechny barvy a lesk měsíčního svitu, který dopadá na mou srst. Skloním se měsíci, zvednu ocas a sednu si na zadek. A  na pozdrav luně.

ý

Z dálky slyším, jak se ke mně přidávají ostatní ze svorky, co mě slyší. Mám rád svoje lidské tělo, ale vlčí je jako kdybych mohl lítat. Zvednu se a vystartuji, letím jak o závod. Vítr si mi hraje ze srstí a já otevírám tlamu a nechám volně vysící jazyk na straně. Dýchám v pravidelných nádechách, a snažím se přidat na rychlosti. Až se dostanu k menší skále, pod kterou je menší jezero.

Zastavím se až na konci skály a znovu se zavyju na měsíc.

"Ale, ale koho pak tu máme." Ozve se syčivý hlas. Rychle se otočím a zavrčím, abych dal nepříteli naznak, že semnou není lehké přijít do křížku. Mé vrčení je nejděsivější v království. Kde kdo při tom zvuku skloní hlavu. Aby mi ukázal podřízenost.

"jen se uklidni vlčku. Nemusíš se hned vztekat." Řekne opět Upír.

Prohlédnu si jeho vzhled. A zjistím, že má na sobě krev. Zvednu hlavu a začichám. Zvířecí krev.

"No co se divíš, páchne to po vás tady všude, nejsem sebevrah, abych se šel najíst do města." Při tom slově do města zavrčím, až ztuhne a trochu odstoupí dozadu. Ano, ano, upírku měl by ses bát.

Přeměním se a zadívám se do jeho očí, které se otevřou v hrůze. A já mám z toho strašně velkou radost.

"Ty, ty.." zakoktá se."Já co?" řeknu posměšně.

"Velitel vlkodlačího světa. Tady." Chvilku na něm vidím, jak se snaží přemýšlet.

"Takže pořád hledáte princezničku?" Optá se zájmem a nepatrně si oblízne rty od krve. Zavrčím v lidské podobě, i když nemá to efekt jako když sem ve vlčí, ale i tak to má účinek.

"klid, klid, vlčíku." Dá ruce do obranného gesta a znovu poodstoupí. Udělám jeden krok vpřed a zazubím se na něho.

"zmizni, nebo tě sežeru." Nechám přeměnit jenom svoje zuby a ukážu mu své krásné špičáky. Ani nestačím zamávat a už je pryč. Z dálky slyším jeho brebentění. Jak mohl si krásně pochutnat na vlkovi a z toho se vyklubal já. Zasměju se a znovu se přeměním a vydávám se zpátky k provizornímu domovu. Neběžím jak před tím, ale teď jdu krásně pomalu a užívám si okolní přírodu. Když mi zakručí v břiše. Mám hlad tak mám na výběr, buď si ulovím srnku, nebo kance anebo dojdu a počkám, až se udělá teplé jídlo.?

No popravdě nemám chuť se teď ládovat neuvařeným masem s krví a chlupy.

Rozběhnu se a opět cítím, jak mi vítr čechrá a zvedá každý chlup na mém těle.

Najednou mě zaujme pach, co ucítím. Krev, ale ne zvířecí. Lidská. Zavrčím pro sebe. Že to přerostlé kuře neodletělo. Přikrčím se a plížím se k místu, odkud to cítím. Sem skoro na místě. Slyším, jak se upír láduje krví a mírně bublá, jak se snaží polykat, co to jen dá.

Schovám se do stínu a po větru aby mě neucítil a neviděl, zavrčím. Rychle se přemístím jinde a zavrčím, takhle to vypadá, že nás tu je více. Zastaví se v pití a odhodí od sebe bezvládné tělo dívky. Ve věku jasmíny. Při tomhle se mi objeví červená mlha, vyskočím ze stínu přímo před upíra.

Zavrčím a postavím se a zvednu hlavu vysoko, a zavrčím ještě více a výhružněji. Upír se zvedne a otře si zakrvácenou pusu ubrouskem. Začichám, tohle není obyčejný upír, ale starší upír.

"Copak tohle mláďátko si myslí, že mě vrčením vystraší? Jsem na světe přes 500 let. Mě jen tak něco nevyděsí."

Vysloví a zasyčí na mě a vycení zuby.

"tak pojď, ty zmoklý pse." Zakřičí na mě. Ach jak sem doufal, že tohle řekne.

Rozběhnu se a on taky. Napřáhne svoje pravou pěst a uhodí mě do čenichu. Zvednu hlavu a snažím se na něho zaútočít z kterékoliv strany, ale zatím vždy odráží můj pokus ho kousnout. Jsem čím dál více nasraný a nepříčetný.

Že to přerostlé kuře dvě nejde jen tak zabít. Když najednou něco kousek od nás zašustí a upír ztratí svou pozornost a toho já hned využiju. Odrazím se od předních tlap a zakousnu se mu přímo do krku. Snaží se mě odervat, ale akorát se zakousávám více. Až najednou překousnu a odtrhnu mu hlavu. Padnu na zem na jeho bezvládné tělo bez hlavy. Přeměním se a zadívám se na něho. Odplivnu si a zakroutím hlavou.

"Teď se nehodíš ani na pekáč," řeknu tělu upíra a snažím se najit v kapse zapalovač abych ho zapálil. Když konečně dohoří přeměním se a jdu si konečně lehnout.