9 kapitola nový student

Z Pohledu Jasmína

Sedím v lavici ještě před začátkem hodiny a dokonce nás tu přišlo více v čas. A důvod? Včera nám třídní oznámila, že k nám nastoupí nový spolužák. Asi si říkáte, že kvůli tomu takový povyk hm? Ale tady v Cerc v Rumunsku v Transylvánii neboli Sedmihradsku to je neobvyklé.

Sedím na židli a vedle mě má nejlepší kamarádka Anette.

"Tak schválně jestli je tak pěkný jak o něm tvrdí holky co ho viděli." Řekne mi a já se na ní zaujatě podívám.

"No nekoukej na mě jak vyoraná myš. Včera když tady byl, tak ho vidělo pár holek a říkají, že by klidně mohl dělat modela. Tak sem zvědavá jestli je takový jak popisovali." Dopoví a naznačí rukou uvozovky. A já se na ní jen zářivě usměju.

Ano je to tady zvonek. Právě zvoní na začátek hodiny cizích jazyku. Všichni se nahrnou na své místa a čekají. Na chodbě je klid a zdálky se ozývá klapot podpatku naší třídní.

Zrovna si čmárám na papír, když vejde a za ní vejde on.

Tak tohle není možné. Samovolně se mi otevře pusa a já na něho musím zírat jako na atrakci. Když se vzpamatuji, rozhlédnu se kolem, všechny holky ve třídě pořádně slintají některé doslova.

"Posaďte se," řekne třídní a položí si knížky na katedru. Druhou hromádku položí ten kluk vedle ní.

"Chtěla bych vám představit" začne mluvit třídní, všichni najednou zmlknou.

"Leonuse Black," vysloví a položí mu její dlaň na rameno.

"byla bych ráda, kdybyste se k němu chovali slušně a přijali ho do kolektivu." Poví zdlouhavě, všechny oči ze třídy už míří na něho, nepokrytě nám pohled vrací a kouká po všech třídě. Když se jeho pohled zastaví na mě. A díváme se z očí do očí. Ano je to on. To je on. Pane bože. Víří mi myšlenky a já nevím, co mám dělat.

"Pane Black, můžete se posadit do 4 lavice za slečnu Karaelou." Promluví na nového spolužáka a ukáže na volné místo za mnou. Och no do dřevěné píšťaly.

"jistě," odpoví jen a rozejde se a nepatrně se na mě usměje, když prochází kolem naší lavice. Hodině začne a třídní nám začala psát slovíčka na tabuli, ze kterých budeme zítra psát. Super a řekne mi někdo jak se mám soustředit? Když ho mám za sebou, pořád cítím jako by mě někdo propaloval pohledem do zad. Bože jak já se chci otočit.

Ne, ne, ne mysli na něco jiného, mírně se mi třepe ruka. Položím je do klína a snažím se myslet na něco jiného.

Začnu si pobrukovat v hlavě. A mírně natočím hlavou směrem k oknu. Ani nevím jak, ale zaletí mi pohled na Leonuse. Který jakoby vycítil můj pohled, zvedne hlavu a zabodne se do mě pár krásných hnědých očí. Přistižena vrátím hlavu na směr tabule a myslím, že se červenám snad i na patě.

Bože, bože ať už zvoní. Pomyslím si, a jako kdyby se mi splnilo přání, začne zvonit, rychle seberu svoje věci a pádím ze třídy jen co nejrychleji nejdál od něho. Proč vlastně před ním utíkám? Vždyť mě posledně zachránil. Ještě mě dostal domu a já mu ani nepoděkovala.

Jsem husa hloupá.

Máme administrativu v počítačové učebně a tak tam dojdu, a když je otevřeno vejdu a sednu si na své obvyklé místo. Vzápětí vlítne do učebny Anett jako uragán.

"Prosím tě kam si tak letěla. Byla si jako neřízená střela." Optá se a zkoumavě se na mě kouká. Tak tenhle pohled znám snaží se mi vyčíst něco z tváře.

"Nech toho, nic zatím nehledej" vyjedu na ní mírně, až sebou trhne.

"Dobře" odpoví jen a usedne na své místo.

Než se nadějeme, znovu zvoní a třída se pomalu plní spolužáky a v tu chvíli si uvědomím, že jediné místo pro Leonuse je vedle mě. Tam je jediný volný počítač. No když si uvědomím, že zrovna myslím na něho, propadnu se červenáním do horoucích pekel, a v tu chvíli si zrovna usedne vedle mě.

Ještě že mi schovávají tvář moje dlouhé vlasy. Hlavně a´t na mě nemluví.

"Ahoj," řekne po chvíli.

No já to věděla jak se z toho vyvlíknout. No postavit se svému strachu. Ano budu dělat, že jsem silná a ne rozklepaná jako králiček.

"Ahoj," odpovím na oplátku a podívám se mu do tváře. Jen se usměje a zapne PC.

Po chvilce se osmělím a zadívám se na něho znova. V ústech mám sucho, jako kdybych snad týden nepila vodu.

"Mohu se tě na něco zeptat?" optám se pomalu šeptem a nevím, jestli mě vůbec slyšel. Vyslovila sem to vůbec nahlas?

Otočí hlavu na mě a zářivě se na mě usměje. Díky bohu, že sedím, protože kdybych stála asi pod tíhou jeho úsměvu, bych teď spadla na zadek.

"Samozřejmě," vysloví a ukáže na obdiv svůj dokonalý chrup.

"Nebyl, nebyl," zakoktám se a omluvně se na něho zadívám a napiju se vody, co mám na lavici.

"Promiň, jsem mírně nervózní" omluvím se a zanadávám si v duchu, že sem řekla i ten zbytek. Ale on se ještě více usměje, bože to je ještě možné více roztáhnout pusu v úsměvu. Sakra na co zase myslím.

"nebyl si před pár dnami v lese? Jsi mi povědomý." Konečně to ze sebe dostanu, jakoby ze mě spadl kámen úlevy, že sem se zeptala.

"Ano," odpoví jen a dál se věnuje zadání, co nám uložil učitel.

"já-já, bych ti chtěla poděkovat." Dostanu konečně ze sebe.

Zvedne opět hlavu ke mně a nakloní jí na stranu a prohlíží si mě a dívá se mi do očí, jako kdyby zkoumal, jestli to myslím vážně.

"Není zač." řekne a znovu se na mě usměje. Zbývajících minuty jsme si už povídali, jako kdyby jsme se znali věky.

Dokonce máme toho spolu hodně společného.

Hodiny se táhli a my jsme měli poslední hodinu ekonomiky. Seděli jsme ve skupině po třech a díky bohu seděla sem

Anette, já a Leonus.

No já to jméno žeru! Pořád se na něho musím koukat. Je dokonalý od hlavy až k patě.

Zvoní na konec školního dne. Balíme si své věci, všichni tři vycházíme ze školy.

Jde s námi a pak se kousek od rozhraní lesa od nás odpojuje s pozdravem na příjemný den, zářivým úsměvem a příslibem na zítřejší školní den.

No a já jdu už sama domu Anette ještě musela do knihkupectví ve městě. A já jdu cestičkou s přihlouplým úsměvem a v duchu si říkám, že asi školní dny teď pro mě budou ty nejlepší.

Jen když se budu moc podívat do těch nádherných hnědých očí.