6 Kapitola - útěk

Celý zbytek týden uběhl jako voda a já konečně můžu být doma a nic nedělat nad ničím přemýšlet, prostě se jenom válet v posteli. Rodiče odjeli někam mimo Rumunsko, takže? No mám celý dům pro sebe celý víkend.

Posadím se na posteli a kouknu se oknem ven Je ráno přesto sluníčko už je vysoce postavené a krásně hřeje.

Zase sem měla celý týden zvláštní pocit, jakoby mě někdo pozoroval ze stínu, ale pro tentokrát sem z toho neměla špatný pocit jako posledně. Cítím, jako kdyby to bylo správně.

Pořádně to nedokážu vysvětlit. Zvednu své líné tělo z postele, mrknu do zrcadla, nikdy sem nemusela zvláštně držet dietu ani cvičit pořád mám štíhlou sportovní postavu.

Jako vždy zajdu do koupelny, udělám ranní hygienu a pak seběhnu do kuchyně. Sednu si na židli a pak si vzpomenu, že tady vlastně rodiče nejsou. Tak mi máma nemůže připravit snídani. Vstanu a položím ingredience z lednice na výrobu sýrového toustu.

Když je konečně hotovy usednu zpět na svou židli a s radosti se do něho zakousnu. Podívám se na hodiny. Deset hodin ráno. Co jen budu dělat celý den?

Naházím do sebe celou snídani, vyjdu zpět do pokoje. Kde si uklidím celý pokoj, trvá mi to snad jen dvě hodiny, než uklidím, přeřadím a vysaju všechny věci. Sednu si na postel a koukám.

"Co jen teď budu dělat." Kuknu se na hodiny a zjistím, že je as zavolat si na oběd. Zavolá si do města do restaurace, aby mě dovezli. Gnochi se špenátovo-sýrovou omáčkou. Asi po hodině se konečně rozezní domem domovní zvonek. Rychle vyběhnu z obýváku, kde sleduji seriál. Příjmu jídlo od poslíčka a nechám mu slušné spropitné. Zářivě se na mě usměje, poděkuje a odejde.

Zavřu dveře a v dálce mezi domy spatřím na malý okamžik dvě zářící oči. Zavřu oči, a když je znova otevřu, nic tam nevidím. Zakroutím hlavou a zasměju se sama sobě.

"Opravdu blázním, vidím věci, co nejsou." Řeknu se smíchem, když znova usedám do obýváku a pustím se do oběda.

Jsou dvě hodiny odpoledne a já nevím co dělat. Už zase. Pak mě to trkne. V garáži máme spousty sušeného chleba pro ptáčky a jiné potraviny pro lesní zvěř. Obvykle to chodíme dávat spolu s taťkem, ale když tu není a já nevím co dělat. Je to vynikající příležitost.

Chytnu tašku a přendám to do ní. Vrátím se zpět do domu a zamířím do pokoje se vhodně obléct.

Když sem sama se sebou spokojená vyjdu zpět do garáže, chytnu tašku, vyjdu z domu, který po sobě zamknu. A rozejdu se ulicí k nejbližší cestě, kde jsou krmelce pro zvěř. Našlapuji lehce po lesní cestičce a rozhlížím se kolem sebe, jen pořád mám děs, že to nebyl jen sen halucinace.

Když dorazím ke známému krmelci, mé oči se rozsvítí štěstím. Kolem dokola jdou vidět různé stopy tlapek nebo kopýtek lesních zvířat.

Všechno pečlivě nasypu na své místa a usadím na zem, která je krásně měkka. A začnu se rozhlížet kolem dokola.

"Je to nádherné." Zašeptám do větru a Zavřu oči. Hodnou chvíli mám zavřité oči a poslouchám všechny zvuky kolem sebe. Slyším zvuky včel, které se prohánějí lesem. Občasné prasknutí větvičky a hopsajícího zajíčka. Šum křídel ptáku, kteří se z větrem honí o závod.

Když najednou někde kolem mě něco tak výhružně zavrčí, až se leknu, otevřu oči a vyskočím na nohy. Rozhlížím se okolo sebe, ale nic nevidím ani sebemenší náznak někoho nebo něčeho, co by vydávalo zvuk jako vrčení velkého psa.

Snad celou věčnost se otáčím dokola a hledám případné nebezpečí. Mé srdce se pomalu upokojuje a já se uklidňuji, protože nic tady není.

"Copak tady dělá taková kráska?" Zeptá se mě hluboký avšak jemný mužský hlas. Rozhlédnu se okolo, ale pořád nikoho nevidím.

"Kdo jsi?" křiknu zoufale.

Uslyším jeho smích. A najednou se ze stínu vynoří mohutná mužská postava. Leknutím couvnu o krok dozadu a za stálého dívání do mužských očí trochu poblednu. Jsou tmavé, řekla bych až černé.

"Ty nejsi zdejší!" neptám se, ale konstatuji. Kývne na souhlas a pomalu se ke mně blíží, ale jeho pohled něco mi na něm nesedí, nedivá se na mě jako muž, ale spíše jako na potravu. Bože co to je za chlapa?

"Co chcete?" zeptám se narovinu vysokým hlasem a moje srdce se snaží strachem vyskočit z hrudi.

"Zajímavá otázka, človíčku!" řekne a zasměje. "Představ si, že tebe."

Tak tohle mi stačilo, můj strach se právě přehoupl, a mně se roztřásli kolena jako nikdy.

Rychle se otočím a dám se na útěk. Nevím kam, hlavně že utíkám. Z dálky ho slyším ještě křičet.

"Mě neutečeš, princezno," jeho oslovení mě mate, ale v tuto chvíli mě nezajímá hlavně se dostat z lesa dřív, než mě ten chlap chytí. Utíkám, co mi nohy stačí. Vím, že se nesmím ohlédnout. Jinak zpomalím nebo zjistím, že mě dohání. Slyším podivné zvuky za sebou a praskající větvičky. Zdá se mi jako bych cítila jeho dech na mém krku.

Běžím a snažím se přidat. Zdá se mi to nebo běžím ještě rychleji, co sem kdy zvládla, To bude asi tím adrenalinem. Najednou v plné rychlosti vrazím do něčeho nebo spíš do někoho a oba dva spolu spadneme na zem. Zvednu hlavu a zjistím, že ležím na mladíkovi s nejhezčíma očima, co sem kdy viděla, ale hned si vzpomenu co se děje, vyskočím z něho.

"Prosím pomož mi" řeknu a on se zarazí jeho usměv povadne a začne se rozhlížet kolem sebe. Přimáčkne si mě k hrudi jako by se díval někam za mě.

"Nejsi tady vítaný. Odejdi." Řekne mladík. Muži co mě pronásledoval. Otočím se na něho a zjistím, že mužské oči jsou najednou červené. A nervózně se rozhlíží kolem sebe.

"Tohle je začátek." Řekne muž a pomalu odchází.

Mladík mě pustí. A kdyby mě nezachytil sesunu se na zem. Zvednu k němu hlavu, protože je o hodně vyšší než já a zadívám se do těch očí.

"Děkuji." Stačím říct. Než mu omdlím v náručí.