3 Kapitola - Trable

Z pohledu Leonuse:

"Tady se utáboříme." Pošlu myšlenku všem ve své menší družině vybraných z těch nejlepších. Zastavím přední tlapy a zaryju do země, abych zjistil jaká je půda. Z výsledkem sem spokojený a ihned se přeměním do lidské podoby. Protáhnu všechny končetiny a trochu se rozpohybuji. V lidském těle jsme zase nebyli týden. A už jsme hledali skoro všude. Teď jsme v Rumunsku na Transylvánském pahorku. Všude samý les kam oko dohlédne.

"Dokonalé" šeptnu, tady nás nikdo neuvidí a nenajde.

"Leeze nachystej večeří." Otočím se na mladou vlčici, která je vynikající na obstarávaní jídla, na misích.

"A vy ostatní připravte nocování." Přikážu všem a koukám, jak začnou plnit své úkoly. Přeměním se zpět na vlka a jdu ještě pro jistotu obhlédnout okolí, aby nás nepřekvapil nečekaný host nebo abych věděl případnou únikovou cestu.

Rozběhnu se a vítr mi čechrá mé černé chlupy, které vlají do větru, natáhnu nosem vzduch a cítím zase svobodu.

Kde jen může být. Po vyvraždění královského rodu jsme zjistili, že dítě neboli princezna byla zachráněna, ale nikdo neví kde je a kde jí najdeme, aby zaujala své místo na vlčím trůně.

Jsem velitel královských svorek a musím najít svou královnu. Království nemůže vést nikdo bez kapky vlkodlačí královské krve. Jen pravý dědic má tu moc usednout na trůn. A my jí musíme najít za každou cenu. Než bude pozdě. Za sebou uslyším zapraskaní větvičky, rychle se otočím a postavím se do bojovné pozice. Na poslední chvíli uhnu z pravé strany se na mě vyřítí hnědý vlk ze zlatýma očima.

Strhnu menšího vlka přední tlapou pod sebe lousknu ho do pravého ucha. A v hlavě se mi ozve. Nech toho.

Přeměním se a sednu si do blízkého mechu a zadívám se nad obzor.

"Co tady děláš Petricu máš být s ostatními." Řeknu tónem, že mě to ani nezajímá.

"Jsem lovec a ne žádná slečna na stlaní postelí." Odpoví kousavě a já se musím stejně uchechtnout. Je to vynikající vlkodlak, ale je stále až moc sebevědomý.

Sedne si vedle mě a lehce mě šťuchne do ramene. "Stále tě to trápí, že jí nemůžeme najít."

Podívám se v neuvěření na něho.

"Co myslíš? Ona je naše princezna a ani neví co je zač. Už dlouho království vlkodlaku nevydrží bez královské krve a síly. Jsme nejsilnější vlkodlaci, ale ne tolik. Jako bývají králové. Jen ona se může postavit čarodějům a temnému království. Jen ona má tu moc zachránit náš druh." Řeknu konec už trochu šeptem. Nedokážu si představit, že bych byl otrok v temném království. Kde si starý vyštvaný vlkodlak upsal ďáblu s tak nevydanou moci.

"Neboj, najdeme jí." Řekne Petric a postaví se. "Jen, aby. Už ji hledáme 17 let." Odpovím sklíčeně a promnu si kořen nosu. Tohle vždy dělám, když sem nervózní a nevím kudy kam.

Zvednu se z mechu a vracím se zpátky ke své svorce. Která má 6 členu.

Jmenuji se Leonus Bearte a jsem velitel všech královských svorek ve vlkodlačím království. Mí nejvěrnější, kteří mě vždy provázejí, jsou semnou ve svorce Alfa.

Leeze hodná a tichá vlčice, která obstará jídlo v každé situaci a za každých podmínek.

Daniel nejstarší vlkodlak ve skupině. Má přezdívku mezi vlkodlaky Genius. Vždy dokáže i sté nejmenší věci udělat v lidské podobě nebezpečnou zbraň na nepřítele.

Odetta svůdná a věčně nespokojená vlčice. Má ráda pozornost všech můžu a většinou je střídá jako ponožky. Jen naštěstí si na mě nedovolí. Zkoušela to jednou. A do teď se jí táhne jizva na pravém stehně. Když jsme spolu soupeřili ve vlčí podobě. Je vynikající stopařkou, vždy všechno najde, co chce a co potřebujeme. Jen princezna se nám nedaří zachytit. Neznáme její pach.

Petric nejlepší kamarád přes 50 let vždy se na něho mohu spolehnout v každé bitvě a vím, že mi bude krýt záda. Jeho úkol a povolání je lovec, zabiják.

Austin náš juniorek. Mladší bratr Petrica, vždy a za každé situace svůj. Zábavný a pro ženy velice šarmantní. I když ještě dívku neměl tak vždy říká. Čekám na tu pravou. Výborný lovec a stopař.

Tak tohle je naše 6člená svorka přezdívaná Alfa díky mě jako veliteli všech svorek.

Koukám na ně, jak všichni sedí u ohně a o něčem divoce diskutují.

"Ale prosím tě, ty mi nesaháš ani po členky nohou." Odbije Odetta Petrica, který jako vždy na ní zkouší svůj šarm. Zase to dopadne, jako vždy pohádají se spolu a několik hodin spolu nemluví a nakonec vždy spolu zmizí někde v lese. Oni si myslí, že to nikdo neví. Ale já ano jen tak sem se nestal velitelem. Vím všechno, co se děje v mém okolí. A dávám si na to dobrý pozor.

Sednu si k ohni a odlomím nohu z upečeného králíka a s chutí se do něho zakousnu.

Pohled Jasmíny:

Zase pondělí a já smrdím v tom ústavě, kterému říkají škola. Ještě, že je poslední hodina a já půjdu za chvilku domu. Taky máte ten pocit že tady nejste správně? Já ano, ale nikdy nemůžu na nic přijít. A odsunu je zpět ty myšlenky co se mi honí hlavou a začnu si balit věci, konečně zazvonilo a já můžu jít domů.

Cesta domu ubíhá rychle a já konečně stojím před brankou našeho domu. Vcházím do dveří, hodím brašnu na zem. Vběhnu do kuchyně a udělám si senvič do kterého se s chutí zakousnu. A

vydám se zpět ke dveřím a jdu ven. Jdu po chodníku k poslednímu domu v naší ulici. Za kterým se rozléhá menší les a za ním nádherný palouček s květinami, který miluji, když můžu sem tam.

Dojdu na kraj lesa a vydám se po pěšince, která je už vyšlapaná od chodců co sem pravidelně chodí, třeba jako já. Vydám se lesní cestou přes les až k mému milovanému paloučku. Když k němu konečně dojdu, sednu si k velkému starému dubu, pod kterým je stín opřu se zady o něho a pozorují ptáky motýli, kteří poletují po louce. Vytáhnu si malý deníček, který vždy když jdu ven, táhnu ho v zadní kapse kalhot s mini propiskou. Otevřu ho a pokračuju tam, kde sem skončila, všechno, co mám v hlavě napíšu dovnitř, i ty nejmenší pocity co mě sužují a trápí.

Sedím tady už několik hodin, když se začne pomalu stmívat a to je pro mě zelená, že je čas jít domů.

Vstanu a rozejdu se zpět k lesu, když do něho v kročím je tady větší tma než obvykle amě se objeví husí kůže na těle.

"Nic to není, v tomhle lese znám každý kámen, chodím a mám ho prochozený celý. Nemám se tady čeho bát. Jdu po pěšince zpátky k domovu, když vzadu zamnou v dálce, uslyším prasknutí větvičky.

Rychle se otočím a snažím se najít, co to bylo.

"Je tam někdo?" zavolám do dálky a čekám, jestli se někdo ozve, ale nic. Otočím se zpět a rychlejším krokem mířím z lesa. Další prasknutí větvičky a zavrčení jako od psa. Šokem se zastavím. A otočím se a v dálce stojí temně černý pes s červenýma očima.

"Sakra" zakřičím, přikryju si ústa zděšením. "Musím se odsud dostat" řeknu si pro sebe. A rozběhnu se, co mi nohy stačí, už tam skoro budu kraj lesa. Vidím pouliční lampy. Konečně vyběhnu z lesa. A stále běžím co mi nohy stačí. Stále slyším praskaní větviček z lesa. A slabé zavití psa.

To není pes, ale vlk. Co tady přece žádní nejsou.

Konečně doběhnu domu a s třepajícíma rukama vytáhnu klíče a za stálého ohlížení odemknu dveře, které vzápětí zabouchnu za sebou. A skácím se na podlahu opřená o dveře. Pře dýchávám šok ve jméně vlka.

"Tak do toho lesa už nikdy nejdu." Řeknu pro sebe a rozejdu se uklidnit k sobě do pokoje.

Kde zapadnu a lehnu do postele.