2 Kapitola - zlý pocit

Uběhne pár dní od toho snů, ale pořád mám divný pocit, že to nebyl jen tak nějaký sen. Proč? Sama nevím.

Sedím na posteli a koukám do zdi. Je víkend a Anette odjela s rodiči k její bábince do Česka.

"Stejnak se mi nikam nechce." Vyslovím a v tu samou chvíli prochází okolo máma.

"Co si říkala zlato?" Optá se mě a vkročí do pokoje. "Ale jen si povídám pro sebe." Zatáhnu nezaujatě. "HM." Zní její odpověď a odchází.

Postavím se a zapnu PC a hned vyhledám svou oblíbenou muziku, která se mi za chvilku rozduní po celém pokojíčku.

"Tak copak budu dnes dělat?" Zeptám se sama sebe. A vůbec netuším co asi. Rozhlédnu se po pokoji, ale nic mě nenapadá. Tak zasednu k PC a přihlásím se na facebook a na sklo, napíšu. "Co dnes dělat?" Během chvilinky se mi tam začínají objevovat samé zajímavé komentáře. Mezi nimi mě hned jedna zaujme a rovnou se s Joshem domluvím na kino a procházku.

Vím, že je do mě zamilovaný, ale já beru jako staršího bratra. Celý den se vleče a na domluvené kino se začínám čím dále více těšit.

"Konečně" tlesknu si poslední dvě hodiny před začátkem schůzky. To tak akorát stihnu.

Stojím před zrcadlem a dívám se na svůj výtvor. Jsem maximálně spokojená. Blonďaté vlasy lehce zvlněné do větších prstýnku lehký make-up černé trošku delší tričko s červeným páskem světlé džíny a červené lodičky.

"Skvělé." Řeknu a ťuknu do odrazu v zrcadle. "Mami, jdu ven." Zakřičím na ní do pracovny. "Dobře zlato." Ozve se mi odpověď. Nastoupím do autobusu a nechám se odvést na místo určení.

"Ahoj" pozdraví mě Josh a zvláštně si mě přeměří. "Nazdárek." Odpovím a rukou ukážu, že se můžeme pohnout. Jen co se otočíme. Mám stále chuť se otočit. Převládá ve mně zvláštní pocit, ale ten hned zasunuju do úzadí své mysli a už na to nemyslím a začínám se bavit.

V kině to bylo parádní nejlepší komedie, co jsem viděla. Jdeme kousek za kino do malého parčíku se projít. Je 21hodin a tma jak v pytli občas zakouká sova nebo zaštěká v dálce pes, ale nikdo nikde tady. Když se procházíme, mám opět ten zvláštní pocit, jako kdyby mě někdo koukal na záda. Znáte ten pocit, ohlédnete se, ale nikoho nevidíte, ale jako kdybyste cítili.

A tak přesně se teď cítím. Mám chuť vzít nohy na ramena a tomuhle parku se zase hodně dlouho vyhýbat, ale co řeknu Joshovi. Promiň kámo, ale mám divný pocit radši zdrhneme?

"Jasmíno, posloucháš mě?"Dožaduje se pozornosti Josh, protože se neustále koukám za sebe a přemýšlím nad útěkem.

"Joshi?" zadívám se na něho a čekám. "HM" zamručí.

"Radši se vrátíme jo?" řeknu to s kapkou strachu v hlase a on se rychle na mě podívá.

"Snad se nebojíš?" Zní jeho pobavená otázka.

Sakra z čeho je pobavený? On necítí to co já?

"NE!" odseknu rychle a koukám všude jen ne na něho. Díky bohu nakonec se umoudřil a vracíme se zpátky na autobusovou zastávku a ten zlý pocit jako kdyby přestal. Takže tady do toho parku rozhodně chodit nebudu.

Cesta zpátky utíká rychleji a my konečně stojíme na zastávce před autobusem, který mě odveze zpátky domu.

"Jasmín" vyžaduje si moji pozornost Josh. "Hm" zamumlám. "Dneska to bylo strašně fajn, zopakujeme si to zítra?" pípne trochu nejistě a trochu šeptem.

Pootočím hlavou a zabodnu se do jeho modrých očí v barvě oceánu.

"Joshi," šeptnu srdceryvně. "Já zítra nemůžu, přijedete zpátky Anette a budeme mít holčičí den.

Zadívá se na mě zklamaně, ale už nic neřekne. Je mi ho na jednu stránku strašně líto. Beru ho jako staršího bratra, ale on mě spíš vidí jako oběť svého zájmu.

Konečně v obzoru vidím dvě světla od autobusu a já můžu konečně z té trapné chvíle vypadnout.

"Tak pá" řeknu a nastoupím do MHD, dveře se za mnou zavírají, a já vydechnu úlevou.

Cesta zpátky domů je klidná skoro nikdo tady nesedí, ale zase ten nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje je tady.

Rozhlédnu se po autobuse, vpředu jedna starší paní, která se dívá z okénka. Mladší muž, který čte burzu a je to pro něho zajímavější, protože i ten jeho slizký účes tomu napovídá.

Konečně moje zástavka. Zazvoním a jak autobus zastaví, rychle vystupuji. Jdu svižným krokem dolu. Po chodníku po kterým musím dojít ještě 10 minut než se dostanu až k našemu domu.

A je to tady zase. Ten nepříjemný pocit, že mi někdo dýchá na záda. Otočím se a spatřím v dálce dvě červené oči. Přimrznu a šokem zůstanu stát. Když se ty dvě červené světla v dálce začnou pohybovat, konečně se rozpohybuju a začnu utíkat co mi nohy stačí. Snažím se ohlednout, ale nic nevidím. A tu si všimnu, že už stojím před domem. Rychle vejdu do branky a zamknu jí. Popoběhnu k vchodovým dveřím a za sebou je mírně přibouchnu a svezu se zady na zem.

"To zas byla noc." Vydechnu úlevou. Vstoupnu a odložím věci na své místo.

"Zlato už jsi doma." Zakřičí na mě mamka z pracovny.

"Jo mami." Zakřičím na ni zpět.

"Dobře večeři máš v lednici, jen si ji ohřej. Já to tady musím dodělat." Zakřičí a najednou umlkne, a jen slyším stlačení tlačítek na klávesnici.

Vejdu do kuchyně a ohřeju si večeři a i s talířem jdu do pokoje. Kde na mě čeká má věrná postel.

Položím talíř a zapnu televizi. Svleču kabátek a jdu otevřít okno. Když najednou děsem od okna odskočím.

"Zase ty oči." Zašeptám a mám hrůzu jít zpět k oknu, ale musím. Popoběhnu a rychle zavřu okno zpět. Ale ty dvě červené oči už tam nejsou.

"Sakra tak sem se zbláznila já nebo realita?" zašeptám v pokoji.

A Radši si sním večeři a koukám na komedii v televizi abych zahnala ty myšlenky na sen nebo realitu?