1 Kapitola- Sen

"Kde to jsem?" Vyřknu ty slova nahlas a nevím, jestli spím nebo sem vzhůru. Chci se kolem sebe rozhlédnout, ale nic nevidím. Proč nic nevidím? Všude je samá tma. Otáčím se dokola, ale nikde sebemenší světélko, které by mi dalo naději. Když se znova otáčím, upoutají mě najednou dvě malé červené světélka v dálce. Chci jít za nimi, ale když se rozejdu, zastaví mě zvuk vrčení jako od psa, ale tohle je o mnoho hrozivější. A mě najednou vyskočí husí kůže po celém těle.

Zastavím se a ty dvě světélka se začnou pomalinku přibližovat, jak to s hrůzou sleduji, uvědomím si, že sou to zvířecí oči, ale čeho?

"Stůj!" Zakřičím tak hlasitě, že můj hlas se odrazí od stěn. Kde to kruci sem? Najednou se rozsvítí a já zjistím, že stojím v tmavé kamenné komnatě a kousek od mě na pravé straně je obřadní kamenná lavice a uschlá krev na ní.

Můj pohled ihned zaujme něco pomalu pohybujícího směrem ke mně, když se na to zaměřím, zjistím, že to je obrovský černý vlk s červenýma očima. Najednou vycení na mě své dlouhé tesáky, z kterých odkapávají sliny, udělá další krok a já zakřičím hrůzou.

"Á-á-á-á. Co to sakra bylo?" Šeptnu ještě udýchaná a zpocená hrůzou. To byla ta nejhorší noční můra za posledních pár let.

Vylezu z postele a zadívám se na budík, na nočním stolku.

"3:50" řeknu šeptem. "To je super." Pronesu a zaksichtím se. "No nic," povzdechnu si a zajdu do koupelny, kterou mám naštěstí svou vlastní. Zadívám se na svůj odraz v zrcadle a málem se leknu.

"Proboha," šeptnu do ticha koupelny. Rychle propláchnu obličej. A jdu znova do postele. Nechám zapnutou lampičku a nepěkně se podívám na budík. "Ach jo za chvíli vstávám do školy." Vyslovím poraženě a zkusím znova usnout a doufat, že sen se už nevrátí.

"Jasmíno, vstávej," budí mě máma mírně a já jí jen odstrčím a převrátím se na druhý bok. "Ještě chvilku." Zamumlám rozespale. "NE!" Řekne rázně s podtónem, že se nebude semnou dohadovat. Budu muset vylézt jinak bude stát u postele tak dlouho, dokud nevylezu. Ach jo.

"Dobře už jdu," zašeptám a už lezu z postele. Když zvednu pohled k mámě tak má pobavený úsměv. "Za deset minut máš snídani na stole," s těmi slovy se zvrtne na patě a odkráčí z mého pokoje do kuchyně. "Jasně." Zakřičím a už lezu do koupelny, kouknu na sebe a zavrtím hlavou.

"Ach jo a vy jste se vzali kde?" Vyslovím otázku a dívám se na své kruhy pod očima. Po hodné chvíli vylezu a jdu rovnou do kuchyně, kde na mě čekají krásně vypadající tousty. S chutí se zakousnu do prvního a pomalu skáču blahem. "Mňam," zamumlám s plnou pusou. Máma se na mě otočí, usměje se a s tím taky odchází do své pracovny.

Když dojím, odložím talíř do dřezu a zajdu se obout, kde následně popadnu kličky od skútru. Nasadím helmu a vytáhnu ho z garáže. Když vyjedu, užívám si vítr, s kterým uháním o závod.

Konečně dojedu a zaparkuji před školou. Už v dálce si všimnu mávající Anette. Zamávám jí zpět a už si to se svižným krokem šinu za ní. "Ahoj Jasmín," pozdraví mě a medvědím stiskem mě obejme. "Anett," zašeptám jí do vlasu. "Musím ti něco povědět, ale slib, že se mi nebudeš smát?" Vyslovím to ze smutným pohledem, protože vím, že mé štěněcí oči na Anette zabírají.

"Dobře, pojď, už zvoní." Řekne a ruku v ruce spolu utíkáme na hodinu. "Sedněte si," pokyne nám profesor Biologie. A hned se vrhne na vysvětlování látky. Koukám z okna a myslím na sen z noci, když zacítím, že mě někdo šťouchá do loktu.

"Slečno Karael jste tady s námi?" Ozve se mi hlas profesora před mnou. "Pro-promiňte, pane profesore." Omluvím se a nemám odvahu se na něho podívat. Když jí konečně zvednu, profesor už stojí opět u tabule a vysvětluje opět látku o červených a bílých krvinkách. Ale i když se na něho dívám, mé myšlenky stejně patří černému vlku s červenýma očima.

C-rrrrr ukončí zvonek můj zápal v přetěžování mozkových buněk. Další hodiny ubíhají celkem rychlo a konečně je tady konec.

"Jasmín." Křičí na mě Anett od šatny, abych na ní nezapomněla. Čekám u skútru a vytahuji druhou helmu pro Anette.

"Na" strčím jí to do ruky a nastartuji. Známé ruce mě obejmou kolem pasu a pro mě to je signál zelená. Po krátké jízdě zaparkuji a kousek od našich domů a my jdeme pěšky hlouběji do lesa na naše oblíbené místo od malička.

"Jasmín, no tak Jasmíno, stůj prosím tě." Vyhrkne udýchaně Anette. Zastavím a otočím se a zjistím, že sem šla nepřirozeně rychle. "No konečně," vykřikne na mě moje kamarádka. "Už sem myslela, že jdeme maratón, kam ses tak rozběhla?" Optá se mě a koulí na mě svými kukadly.

"Tohle je dokonalé místo," řeknu místo odpovědi. "Tak co se děje? Celý den si úplně mimo," zeptá se mě a posadí se na krásně zelenou louku za lesem, která sama o sobě vyráží dech. "Jasmín," osloví mě a upozorní, že pořád mlčím a ona začíná mít strach.

"Dnes zdál se mi tak hrozný sen," zašeptám a ona se na mě udiveně podívá. "Sen?" Vysloví, nechápavě. "Jo" přisvědčím. "Byl jako živý," šeptnu a ona vytáhne obočí skoro až do vlasu.

"Tak o čem?"začíná ztrácet trpělivost. Ani se jí nedivím. Leze to ze mě jak z chlupaté deky.

"Stojím v místnosti a všude kolem je samá tma nic nevidím a otáčím se pořád dokola, jestli není nikde světlo, ale nic" odmlčím se, a konečně se na ní podívám. Sedí a pozorně poslouchá. "A dál?" Popožene mě.

"Když najednou uvidím v dálce dvě červený světýlka. Když se chci k nim přiblížit, ozve se najednou to nejděsivější vrčení, co sem kdy slyšela. No když v tom se rozsvítí a já se okolo rozhlédnu, stojím v kamenné komnatě a po mé pravé straně stojí kamenná obřadní lavice ještě ze zaschlou krví." Znova se odmlčím a kouknu na Anett ta má přikrytá ústa a kouká na mě vyděšeně.

"A a dál?" Vykoktá se roztřeseně. I já se třepu jen, když to vyprávím.

"A," pokračuju. "A když se otočím, uvidím přibližovat se obrovského vlka, který na mě cení ty svoje dlouhé tesáky a z nich mu odkapávají sliny, no když se chce pohnout, vykřiknu. Á-áááá ." Zakřičím a stejně "Á-áááá," křičí semnou Anette.

"No a nakonec se probudím." Zadívám se na Anett ta je celá bílá a ani se jí nedivím. Ještě další dvě hodiny to spolu probíráme na louce, ale jak se začne stmívat, odebíráme se každá do svých domovu.