PROLOG

Léta ubíhají tak rychle, já se nestačím ani dokola otočit, a hned je další rok. Dnes je to přesně 16 let, co mě našli jako roční děvčátko v lese. Nikdo tehdy nechápal, jak je možné, že jsem přežila. Tehdy bylo chladno a tma, a v lese se pohybovalo spousta divokých a hladových zvířat. Našel mě hajný, který šel střílet přemnožené kance.Ani ne o rok později jsem se dostala do rodiny Karaelovým, milujících, přesto smutných lidí, kteří nemohli mít děti. Až sem přišla já, dívka bez příjmení. Znali jen mé jméno díly přívěsku, který jsem měla u sebe.Sedím na posteli a v ruce držím onen řetízek. Je to vlastně jediná věc, kterou mám od skutečných rodičů. Proč mě nechali v lese? Nějaký přece důvod museli mít, proč by to jinak udělali? Nebo snad ne? Co by to bylo za rodiče, aby nechali batole v lese na pospas zvířatům? Vždy, když mám chvilku, sním, jací asi byli mojí skuteční rodiče. Bohové nebo lesní víly. Ano, vím, jsou to jen sny - a u těch taky zůstanu.Zaposlouchám se a z kuchyně slyším, jak máma klepe maso na řízky. Začnu přemýšlet, jaké štěstí jsem tehdy měla a dostala jsem se k tak milujícím rodičům, kteří mě zahrnují láskou a vším, co mi na očích vidí.

                                             Jmenuji se Jasmína Karaela a je mi 17 let. Tohle je můj příběh.